Tetování: různé styly i historický kontext. A co ve stáří? Lepší než umělá prsa
BLOG ANNY SATORANSKÉ | Zeptala jsem se na pláži šestileté dcery, o čem bych měla tentokrát psát, a ona si mě zkoumavě prohlédla, pak se podívala kolem sebe a odpověděla: O tetování. Je pravda, že jsou všude kolem nás, takže proč ne. O vlastní zkušenosti vám povím později, nejdříve několik faktů.
Tetování tu byla už od nepaměti. Dokládají to objevená mumifikovaná těla s vytetovanými obrysy zvířat, křivkami, soubory teček… Nejstarší potetovaná mumie, která byla nalezena v Alpách a její věk se odhaduje na 3 370 let před naším letopočtem, měla prý 61 tetování. Pravěká tetování pravděpodobně souvisela s pohanskými rituály, léčebnými metodami, kmenovým odlišením a možná že i stejně jako dnes – se zdobením těla. Tetovací nástroje se vyráběly z rostlinných trnů nebo žraločích zubů a barvivo se připravovalo z přírodních materiálů v kombinaci se sazemi.
Ve starověku a středověku postupně získala tetování velmi negativní vnímání, byla spojována se zločinci, otroky a dezertéry. Nástup křesťanství jej pak už kompletně zdehonestoval a zpátky na popularitě mu dodali až námořníci někdy v 18. století, kdy světu vládla mořeplavba. Mezi nejoblíbenější motivy námořníků patřily vlaštovky. Symbolizují totiž návrat domů, ujetých 5 000 námořních mil. A také se věřilo, že kdo na moři utone, vlaštovka donese jeho duši do nebe.
U domorodých kultur tetování vyjadřuje úctu k původním tradicím a zvykům (Nový Zéland či Aljaška). Tváře některých maorských mužů (původní polynéský lid) dodnes zdobí složitá tetování, kterým se říká „moko“. Sloužilo jako rodový zápis se záznamem událostí v životě, úspěchy i neúspěchy se pak zaznamenávaly i na těla potomků.
