Odchod šéftrenéra Rybáře? Katastrofa to není, ale jeho nástupce čeká šichta
Včera jsem s odcházejícím šéftrenérem biatlonistů Ondřejem Rybářem dokončil rozhovor, když pronesl přání: „A nepište to, že se něco boří a hroutí,“ usmál se. Typický on. Stáhl se jako jeden z hlavních strůjců biatlonového úspěchu do pozadí, jenže jako by ve své skromnosti byl nejradši, aby se o tom mluvilo co nejmíň.
Mohli jste se ho vždy ptát na jeho úspěchy… třikrát se stal třeba oceněným trenérem roku. Vždy ale pronesl: „Tahle cena patří sportovcům. Bez nich by trenér úspěšný nebyl.“ Klišé?U někoho možná. U něho ne.
Jestli něco, tak tenhle chlap stál vždy oběma nohama na zemi.Odchodem Ondřeje Rybáře z pozice šéftrenéra tak ztrácí biatlon víc než jen kouče, i lídra. Vůdce smečky. Věděl, kam letěla první rána, i kdy odjíždí poslední autobus z areálu. Kdy se podává večeře, co si vzít na focení pr o sponzory, ale vzápětí přehodit a poradit, jak zrychlit běh.
V jednu chvíli spravoval zbraň, v druhou šel nabrat laktát na testy, v třetí odběhl na jednání jury. Muž se širokou škálou dovedností a až obdivuhodnou energetickou zásobou a úspěšným know how. Jestli je Gabriela Koukalová závodnicí, jež se rodí jednou za generaci, pak on je týmž druhem trenéra. Unikátem svého druhu. Vizionářem.
Dobře tedy, jeho odchod není katastrofa. Je to život – něco končí, něco nového začíná. Navíc jak jsem tvrdil i před čtyřmi lety po Soči, nevěřím ani teď, že by Rybář z týmu zcela odešel. Je to rovný chlap, který na své férovosti postavil vzájemnou důvěru v týmu a nenechá ho jen tak napospas.
Ať už ale na jeho místo přijde kdokoliv, nahradit takovou osobnost nebude pro nikoho snadné.
