Hráči dostali do ruky zbraň – a nebojí se ji použít. Kluby musí zbystřit
Byť se hráčské výpovědi klubům dají v českém fotbale spočítat zatím na prstech jedné ruky, jde o jev, který není radno podceňovat. Pozice a ochrana profesionálních fotbalistů stoupá, legislativa FIFA jim dala do ruky mocnou zbraň. Kyvadlo ve vztahu klub-hráč, které bylo dlouho nakloněno ve prospěch první strany, se nyní vychýlilo opačným směrem – a kluby na to musejí reagovat.
Kdo zná dobře a dlouho poměry v českém fotbale, ten to potvrdí – vztah mezi hráčem a klubem léta připomínal minimálně na některých vyhlášených adresách nevolnictví. Nešlo o dvě rovnocenné strany smluvního svazku, kluby vůči fotbalistům často vystupovaly z pozice síly, různými formami nátlaku je manévrovaly, kam bylo zrovna třeba.
Šlo o neudržitelný stav, který, jak se zdá, definitivně pominul.
Na vlastní kůži to poznaly třeba Teplice v případě Michala Jeřábka, kterého přeřadily do B-týmu za to, že odmítl prodloužit smlouvu. To je vůbec takové specifikum tuzemských klubů, které rády a ochotně hráče na konec smlouvy získávají, ale můžou se pominout, když mají nedejbože jednou za čas stejným způsobem o některého přijít.
„Musíme se všichni naučit, že když chce hráč odejít na konec smlouvy, je to normální stav, ne průser,“ uznává Miroslav Pelta, boss Jablonce, v němž našel Jeřábek uplatnění.
A jak už to v dnešní hyperkorektní společnosti chodí, vztah klub-hráč se na popud právníků FIFA nevybalancoval na střed, zašlo to ještě dál, takže teď mají pro změnu navrch fotbalisté. Možnost dát výpověď je pro ně velká zbraň, procesně i fakticky.
„Pravidla jsou jednostranná v neprospěch klubů, které investují,“ pojmenoval to natvrdo Jaroslav Tvrdík, šéf Slavie, která se už dva roky snaží marně dovolat spravedlnosti v případě Pavla Buchy, jenž dezertoval do Plzně.
Klubům nicméně nezbývá, než se s tímto stavem smířit. A přizpůsobit se mu. Jiná cesta není.
