Kdybyste byl Ital, postavili bychom vám sochu, pojmenovali po vás stadion,“ líčil Tomáši Berdychovi ve Wimbledonu nestor italské tenisové žurnalistiky Ubaldo Scanaggata. A podle mě přeháněl jen zpola. Doma v Česku jsou již lidé zacyklení v tom koloběhu natěšení a následného zklamání, jehož další kapitolu přidal „věčně druhý“ Berďa včera. Jednoduše nemá takovou reputaci, jak by za své gigantické výsledky zasloužil.
Berdych si váží, že hraje v nejlepší éře, kterou kdy mužský tenis prošel. Zároveň v ní je ale zakletý. Je králem bez koruny, nejen podle Matse Wilandera nejlepším tenistou, který kdy nezískal grandslam.
Pohleďme na jeho výkony: vlastní dvě zmenšeniny salátové mísy za Davis Cup. Patří do klubu „600“, 612 vyhraných zápasů kariéry ho staví právě teď na rovinu s Andym Roddickem. Jen jednadvacet borců v profi éře jich zvládlo vítězit ve větším množství. Se 138 výhrami na grandslamech patří dokonce na 16. místo profesionálních dějin vedle Guillerma Vilase.
Pouze Ivan Lendl prošel z českých rodáků do více grandslamových semifi nále, než je Berdychových současných sedm.
Melbournským triumfem ověnčený levák Petr Korda strávil v top 10 žebříčku ATP 135 týdnů, Berdych skoro sedm let a ještě nekončí. Ve Wimbledonu překonal kariérními prize money 28 milionů dolarů, na víc si žádný Čech tenisem nepřišel.
Berdych patří pevně mezi kvartet nejúspěšnějších českých profíků (Lendl, Kodeš, Korda, Berdych), kteří přišli po legendách dřevních dob Karlu Koželuhovi s Jaroslavem Drobným.
A jelikož se v tenise stříbrné ani bronzové medaile nerozdávají, je dobré si i po letošním Wimbledonu připomenout: Tomáš je pan HRÁČ a machr.
