Tenis Karolíny Muchové je obnažený do detailu, kdo je však dívka, jež se tak skvěle ohání s raketou? Komu fandíme?
Dost mohla napovědět scéna po trpkém semifinále. Ještě než zmizela v tunelu, uslyšela Muchová dětský hlas. Holčička s velkým tenisákem ji žádala o podpis.
Češka zklamaná a vyčerpaná ze stresujícího mače se bez váhání natáhla po fixe a dala autogram. Jistě, není sama, takhle se i po porážce chová víc hráčů a hráček, pravidlem to ale úplně není.
„Když na mě volá malá holčička, která asi hraje taky tenis, je to milé a pro mě úplně normální jí dát podpis. To je maličkost,“ podivila se Muchová pozdějšímu dotazu. Samozřejmě, je to normální, tenisový svět plný egomaniaků však normální není. Pohybují se v něm různé charaktery.
Lehká flegmatička Karolína však nepůsobí jako člověk odříznutý od reality.
Právě naopak. Je uctivá, pokorná, zároveň přirozeně sebevědomá.
Tiskové konference probíhají online přes monitor počítače. Když dostanete slovo, tak nějak se sluší na úvod pokaždé pogratulovat k zápasu nebo celému turnaji. Tohle slyšela za dva týdny v Melbourne mnohokrát. Za každičkou gratulaci od kohokoliv vychovaně poděkovala, teprve pak začala odpovídat. Maličkost? Ano i ne.
O tom, jaká je, vypovídá i jiný příklad.
Když se loni rozcházela s koučem Emilem Miškem, bylo z toho dusno. Slovenský trenér s ní za tři roky odvedl skvělou práci a měl pocit, že byl intrikami okolí vyštípán z týmu. Prostě nepříjemná situace. Někdo dá výpověď u plotu a už se s trenérem nebaví. Muchová udělala oficiální rozlučku, poděkovala. Znovu zcela normální, ale ne samozřejmé gesto.
A to ani nemluvíme o pěkném vztahu, který má na domovské Štvanici s Janem Kodešem, jejím nadšeným fanouškem a dá se říct mentorem.
Muchovou stále ještě všichni teprve poznáváme. Nezdá se extrémně komunikativní, tiskovky jsou pro ni hlavně povinností. Ale to je v pořádku, protože co je uvnitř, se zdá být opravdové a dobré. Téhle slečně bude velmi snadné fandit. Příležitostí snad ještě přijde spousta.
