Dvanáctka vyvolených klubů? Reformujte hlavně sami sebe
Pohled do zrcadla někdy bývá krutý, bolestný. Přesně to by teď měla ale udělat samozvaná dvanáctka vyvolených, která se v posledních dnech chovala s neskrývanou arogancí a bezohledností, zatímco po krachu vzývané Superligy jí zase zbývají jen neumořitelné dluhy a ztrátové hospodaření.
Diplomatická a strategická prohra Realu Madrid a spol. neznamená, že fotbal svými nejslavnějšími značkami opovrhuje, byť se vůbec nedá vyloučit, že kdekoho se během pondělí a úterý zmocnil právě takový pocit. Fotbal rozhodně svůj Real, Barcelonu, Juventus a anglické giganty potřebuje.
Ta provázanost má své zákonitosti, v celém prostředí se velkým leccos toleruje a to právě proto, aby se nezmrazil bujarý trh, který je v pohybu vždycky hlavně díky obrovským obratům Manchesteru City a ostatních. To oni jsou schopni díky světovému marketingu a PR nasát i v pandemické sezoně příjmy v přepočtu kolem patnácti i více miliard korun.
A ještě více miliard pak roztočí. Jejich dluhy jsou závratné, celkové hospodaření neuvěřitelně nekontrolované a utržené ze řetězu, ale takhle to prostě funguje. Ano, opravdu funguje, žijí z toho ti slabší, chudší. Potíž nastala v momentě, kdy se tyto kluby rozhodly svou poměrně bezvýchodnou situaci řešit. Jako když vezmete dynamit a vyrazíte na ryby.
Dvanáctka si poplave v suchých šatech na lodičce, zatímco kolem nich to vybouchne a na hladinu chvíli co chvíli vyplave jedna mrtvola za druhou. Ekonomika i tak velkolepé soutěže, jakou je Premier League, by silně utrpěla. Serie A, La Liga, a samozřejmě Liga mistrů, dosavadní a přeživší tahoun sjednoceného evropského soutěžení.
Aspoň takový byl názor všech ostatních. Z jednoduchého důvodu, který rovněž stojí za totálním krachem zamýšlené soutěže. Absolutní absence jakéhokoli vysvětlování, komunikační strategie, prostě umění hezky si svůj záměr prodat a ruku v ruce s tím prosadit.
Možná to přesně zapadá do celkové arogance, s jakou dvanáctka vystupovala. „My jsme ti velcí a krásní a dejte nám, co si zamaneme. Co si myslí zbytek, je nám buřt.“ Během kritických dvou dnů vyplavaly na povrch jen velmi nekonkrétní obecné fráze prezidenta Juventusu Andrey Agnelliho a hlavně „mluvčího“ projektu prezidenta Realu Florentina Péreze.
Aby to mělo šanci na úspěch, aby to vůbec lidé mohli pochopit a třeba to později přijmout, museli by pánové být mnohem přesnější, otevřenější a ochotnější. Říct třeba, jak přesně by vypadala ona zmiňovaná solidarita s nezúčastněnými kluby Superligy. Jak by se zamezilo ekonomickému a reputačnímu úpadku Premier League, La Ligy a Serie A. Jak by mohla co nejlépe přežít tradiční Liga mistrů se svou krásnou znělkou a symbolickým ušatým pohárem. Ale měli to vůbec takhle vymyšlené?
Nemysleli si čistě náhodou, že před nimi zbytek světa padne na kolena a poníženě přijme jejich vůli? Protože to tak prostě musí být? Zůstal jen jediný důvod toho všeho – aby si zachránila kejhák ona dvanáctka, která si pak prožila svůj hrůzný omyl. Jejich brutální finanční eskapády mají v celém fotbalu svůj užitek.
Řešením je vybalancovat vlastní hospodaření a udržet si náklonnost ve fotbalové pyramidě. Třeba začít omezováním nákladů na platy, které v rozpočtech klubů tvoří běžně víc než poloviční položky, tam se dá krátit. Šílené, bezhlavé, postrádající hlubší smysl… Tohle bylo jen nekonečné šponování sum, a to umí s prominutím každý trumbera. Velký úkol taky pro UEFA.
Absolutní absence jakéhokoli vysvětlování, komunikační strategie, prostě umění hezky si svůj záměr prodat a ruku v ruce s tím prosadit. Možná to přesně zapadá do celkové arogance, s jakou dvanáctka vystupovala.
