Video se připravuje ...
Nelíbí se vám titulek? Věřte, že Portugalci to mají trochu jinak. Dokonce i ti, kteří už se velkohubému Josému Mourinhovi dávno neobdivují. „José a Cristiano Ronaldo nám ukázali, že je možné dosáhnout čehokoliv. Pro naši sebedůvěru jsou tyhle dvě osoby a jejich životy a kariéry velmi důležité.“ Za celou fotbalovou část nevelkého státu pod Pyrenejemi mluví Luís Araujo, trenér devatenáctky Benfiky Lisabon, zatímco ve čtvrti Seixal, v moderní výrobně portugalských talentů, trénují jeho chlapci.
Před třemi týdny vybral trenér reprezentačního áčka Fernando Santos do svého mužstva celkem osm hráčů vychovaných Benfikou. To je o pět víc, než kolik jich měl před pěti lety ve Francii, kde Portugalsko…
Vyhrálo svůj první evropský titul!
A teď ho budou obhajovat, chtějí ho obhájit a celému kontinentu navíc ukazují, že opravdu můžou. Navzdory kruté základní skupině, ve které se sejdou s Německem a Francií.
Portugalsko přitom vlastně nikdy nebylo klasickým postrachem Evropy. A to ani tehdy, když v jeho dresu válel Eusebio. To se jen šedesátá léta nárazově nesla v duchu mosambického rodáka, kterého všichni milovali, a on silou vůle a svých schopností dostrkal národní tým k bronzu na mistrovství světa v roce 1966 a Benfiku k titulu v Poháru mistrů evropských zemí v roce 1962.
Nic se tím ale nezměnilo, pro Portugalce, zejména pro státní celek, to byl sice památný, ale neopakovatelný úspěch. Teprve až v posledních letech můžeme pozorovat nástup dalších hráčů k Ronaldovi a spol. tak mohutných rozměrů – ano, mohutných – že se Portugalsko za velké ambice nemusí stydět.
Během první a druhé dekády tohoto tisíciletí proběhly v tamním fotbale celkem tři klíčové změny, nebo lépe řečeno vylepšení.
Za prvé,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
