Mohl mít dávno vystaráno. Od všeho klid. Od úmorné každodenní dřiny. Od nekončící bolesti. I od některých fanoušků, kteří se do něj na sociálních sítích i diskusních fórech nesmyslně strefují. Tomáš Rosický je ale nastavený úplně jinak. Je to bojovník. Miluje fotbal. Dokud cítí naději na návrat, za žádnou cenu se jí nevzdá. A teď ji cítí možná nejvíc za poslední roky. Je to na něm znát.
Byl jsem v zimě u toho, když se Tomáš Rosický pokoušel na soustředění Sparty ve Španělsku o návrat. Už tehdy se snažil být pozitivní. Sice trénoval stále individuálně, přesto se v jeho tváři občas objevil lehký úsměv. Přesto bylo znát, že to v pořádku není. Nechtěl mluvit do novin. Tělo ho neposlouchalo pořádně. Některé cviky nemohl dělat naplno, do jiných se nepouštěl vůbec. I z letenského klubu prosakovaly náznaky, že to zřejmě nepůjde.
Nešlo. Rosický na jaře neodehrál ani minutu, celou druhou polovinu sezony strávil jen na tribuně, v březnu se podrobil operaci zraněné achilovky. Už v tu chvíli věděl, jak strastiplnou cestu má znovu před sebou. Přesto ani na vteřinu nezaváhal a vydal se na ní s vědomím všech nástrah, které ho můžou potkat. Už za tohle odhodlání si zaslouží velký obdiv.
Odměna se dostavila. Elitní český záložník je blízko definitivnímu návratu. Opravdu blízko. Je to znát na jeho řeči těla, na jeho chování během soustředění Pražanů v Rakousku. Tvář neustále rozevřená do širokého úsměvu, v tréninku žádné úlevy. Všechno nadoraz. Dokonce se rozhodl o své situaci otevřeně promluvit. I to je signál, že sám skutečně věří tomu, že to nyní konečně klapne.
Kdy už jindy, když ne teď? Pro český fotbal by to byla ta nejlepší zpráva. Ačkoli toho Rosický poslední roky vinou vleklých zdravotních trablů moc neodehrál, pořád je to na naše poměry fotbalista z jiné planety.
Jeden příklad za všechny. Momentka z úterního tréninku. Modelové utkání na dvě branky, v silném dešti a na těžkém terénu. Hráči Sparty ještě vyklepávají nohy z náročného nabírání kondice. Balon je moc neposlouchá, odskakuje jim, přihrávkám často chybí přesnost. Jakmile se však dostal míč poprvé k Rosickému, byl to jiný příběh. Bývalý hráč Arsenalu si ho převzal okamžitě do běhu, několika rychlými kroky se protáhl mezi dvěma soupeři, třetího náramně vymíchal a připravil tutovku pro Davida Lafatu.
Byla to momentka, která v tu chvíli do kontextu dění na trávníku vlastně vůbec nezapadala. Ukázala ovšem, jak výjimečným hráčem Rosický je. I proto mluví o tom, že chce Spartu vrátit do Ligy mistrů. Nejsou to silná slova. Je si dobře vědom svých schopností. Ví, co dokáže. Že pokud se mu opravdu povede vrátit, bude znovu nejlepší. V české lize nade vší pochybnost.
I z toho důvodu mu osobně moc přeju, aby se skutečně v plné kondici vrátil. Znovu se chci bavit jeho originalitou, jeho kreativním myšlením, jeho schopností přečíslit obranu soupeře. Věřím, že ti, kteří mají fotbal opravdu rádi, smýšlí podobně. Bez ohledu na klubovou přízeň.
Jako vzkaz fanouškům, kteří se v internetových diskuzích předhánějí v tom, kdo Rosického víc urazí, bych parafrázoval samotná hráčova slova: Jeho život, jeho kariéra, jeho rozhodnutí.
Tím je řečeno vše.