Práce s prcky? Trenér je klíčový, může je „zabít“. I oni musejí hrát zápasy
KOMENTÁŘ JIŘÍHO FEJGLA | Jsou malí, fotbaloví prckové, hubeňouři. Mají handicap, o tom žádná, není třeba to zastírat. „Je to úplně jednoduché. Nemá svaly, nemůže být rychlý, silný. Musí se počkat,“ pronese Antonín Čepek, kondiční trenér Lechu Poznaň, úřadujícího polského mistra, který v Česku působil v Dukle, Jablonci, Teplicích i na Slavii. Celé téma o tzv. future reprezentacích čtěte ZDE>>>
Trpělivost je jedna věc, na druhou stranu je tu však také nutnost hráče spadající do kategorie future postrčit. V překladu dát jim šanci hrát zápasy. Nejen z lavičky sledovat akcelerovanější spoluhráče a sbírat štěky.
Důvod, proč se to vyplatí, bývá vždy shodný. Borečkové se musí vypořádat se zmiňovaným problémem. Sílu, tím pádem rychlost, ano i délku kroku musí nahradit jiným dovednostmi. Proto se často podobají. Jsou mrštní, techničtí. Fotbalově inteligentní.
Jinak by byli zašlapáni do země, protože když to přeženeme, je pro ně každý zápas symbolickým bojem o život. Když měříte 150 centimetrů a vážíte 40 kilogramů, je vskutku složité měřit se soupeřem, který má kupříkladu 180 a 70.
A vězte, že takové rozdíly najdete, viz statistiky fotbalové asociace, které říkají: Nejmenší hráč ligy kategorie U15 měřil na začátku sezony 146 centimetrů a vážil 36 kilogramů. Naopak největší měl u výšky číslo 191 a u váhy 82.
To je propastný rozdíl, na druhou stranu nijak neobvyklý.
Při jeho řešení záleží - samozřejmě - na nastavení hráče. Nesmí se vzdát, nechat se znechutit, ztratit lásku ke hře.
Klíčovou roli však hraje (stejně jako u všech dalších záležitostí) trenér. Pokud nevidí „prckovy“ přednosti, jen si prostě řekne, že mu může prohrát zápas tím, že nebude stačit v soubojích, může hráče zašlapat do země. Odstaví ho, zničí jeho zápal.
Ne každý se tomu vzepře jako Adam Vlkanova, v současnosti hráč Viktorie Plzeň a národního mužstva. Ofenzivní machr byl v patnácti letech odejit z FC Hradec do menšího místního klubu Olympie. Přesto se nevzdal a vrátil se na elitní úroveň. Nic mu nevadí, že měří 169 centimetrů, soky deptá právě popsanými přednostmi fotbalistů jeho typu. Jeho příklad je však ojedinělý.
Cestou by měla být spíše zkušenost Denise Višinského ve Slavii, jenž - jak sám řekl - neměl nikdy potíž kvůli sporé postavě. Proto dnes kope ve dvaceti ligu, proto má stále velkou budoucnost.
Bylo by záhodno, aby se to týkalo i dalších future fotbalistů…
