Milost pro tři na tři! Když se v hokeji povede, je to skvělá podívaná
Jaromír Jágr má až tak rezervovaný vztah ke hře tří proti třem, letošní novince do prodloužení v NHL, že fanoušky poprosil, aby ho nevybírali do zápasu All Stars. I tam se totiž nový prvek do hry promítne, a veterán Jágr vtipně maskuje svůj nesouhlas bonmotem, že ještě nechce na ledě vypustit duši. Usnadněme mu žádost o omluvenku a přeložme ji tak, že nahánět se šedesát minut ve třech na obou stranách je přinejmenším výstřednost. Což je.
Celý zápas, ať už hraný na jednu, dvě nebo tři třetiny, jak to zkusí právě All Star Game NHL, má smysl možná právě jen v exhibicích. V běžné soutěži ne. O formátu jako takovém to přitom neříká zhola nic. Něco jiného je totiž prodloužení tři na tři na konci nerozhodného utkání. Třeba takové, jaké jsem viděl v noci na středu ve Washingtonu, kam přijel Detroit.
Než k němu došlo, vícekrát jsem si myšlenku tři na tři nechával projít hlavou. Hrát jsem to vídal před dávnými lety, kdy se ještě vylučovalo za vzájemné potyčky tak, že šest mužů na ledě občas zbylo už během řádné hrací doby. Vždycky jsem se u toho těšil, aby už aspoň dva další hokejisté naskočili do hry.
Hru tři na tři jsem považoval za úlet, za něco jako nevhodně umístěnou mezihru do jinak skvělé písničky. Rušivý element. Tři chlapi se snaží neudělat chybu, raději jeden krouží s pukem a zabíjí čas, víc než hokej se hraje „rybičky rybičky rybáři jednou“ – fakt nic moc.
Až do úterní noci. Než jsem na vylidněném hřišti viděl pravý opak. Parádní vyvrcholení boje o body, vzrušující momenty, vyplývající ze hry, ne z náhody nebo kardinální chyby a propadnutí obránce.
Fanoušci se mají na co těšit
Od té doby si sice pořád myslím, že k zatraktivnění prodloužení formát čtyř proti čtyřem stačil bohatě, ale novinka s dalším odebraným hráčem navíc už mi zoufalá nepřipadá.
Co je podstatné, nezáleží totiž ani tak na formátu, jako spíš na duchu zápasu jako takového. A tak, stejně jako uvidíte nudné hokeje nebo napínavé partie, můžete dostat prodloužení jak opatrné, plné nahazování od červené nebo přihrávek dozadu, nebo boj ze všech sil.
V noci na středu platil druhý příklad. Vzhledem k tomu, že oba celky „do toho šlapaly“ od začátku, nebylo divu, že i prodloužení dostalo stejný ráz. Unavení chlapi hrnuli puk dopředu, seč jim síly stačily, gólmani se mohli přetrhnout. Byla to parádní podívaná. O to lepší, že ji nakonec musely vygradovat až nájezdy.
Kdyby to takhle mělo být vždycky, nebo aspoň většinou, zvednu pro „tři na tři“ ruku i ohledně extraligy. Takhle zahrané by to za podívání stálo. Jenže jak to zajistit? Hráči už jsou po šedesáti minutách unavení právě tak akorát, chyby jsou častější, náhodný gól může padnout stejně jako z nájezdu. A kvůli nim, respektive aby se tak často nedostávalo na rozhodnutí o vítězi formou dovednostní soutěže, se přece s prodloužením už několik let experimentuje. Těžká otázka.
A byla by tu ještě jedna věc. Musel bych pak doufat, že případné zavedení novinky v Česku by neznamenalo, že se do ní Jaromír Jágr raději už nevrátí. To by asi fanoušci nesli o něco hůř, než že se čas od času nerozhodne ze hry, ale z poskakování puku na nerovném ledě při nájezdu.
