Nečekal jsem, že v Česku napadnou trenéra. Všechno musí mít kulturu
Abych řekl pravdu, vůbec by mě nenapadlo, že u nás v extralize může dojít k tomu, že fanoušci napadnou trenéra. Hodně mě zaskočilo, když v Hradci zaútočili na Láďu Lubinu. Trénoval jsem v Polsku, kde chodilo na hokej tvrdé fotbalové jádro z Katovic. Na jednu stranu jste tam ohromeni atmosférou. Prostředí je ale taky docela nebezpečné a napadne vás, že by se mohlo něco přihodit. U nás jsem to nečekal.
Četl jsem, jak o tom mluvil Aleš Kmoníček, Filip Pešán chodí v Hradci na lavičku přes led, Láďa měl údajně tohle doporučení dostat taky. Nevím, jestli mu říkali, ať si dá pozor, lidi neprovokuje a radši kolem nich nechodí.
Třeba to tak opravdu bylo, třeba ne. Sám pardubický trenér zase říká, že nic takového neproběhlo. Jasná věc ale je, že se to rozhodně stát nemělo. Je hlavně na klubech, aby zařídily bezpečný příchod trenéra na střídačku.
Nepřijde mi úplně šťastné, když máte jít kolem fanoušků soupeře. Teď nemluvím jen o fyzickém napadení, ale každou chvíli hrozí, že na vás třeba někdo něco vylije. Vzpomínám, že jsme ještě s Vláďou Martincem přijeli jako soupeři na Slavii a když tam na vás plivají... Nevím, přijde mi to strašně nedůstojné.
Vím, že se fanoušci chodí na hokej i vykřičet, podporují svůj tým. Ale všechno by mělo mít nějakou kulturu. Jsme lidi. Fandění i prostředí na stadionech by mělo mít svoji úroveň.
Faktem je, že když jsem ještě hrál, vůbec mi nevadilo, pokud na mě fanoušci soupeře řvali. Hrál jsem pak vždycky lépe. Taky jsem je někdy pozlobil. A mě to celé motivovalo. Hokejista se tím dostane do varu.
Trenér naopak potřebuje mít spíš klid, jemu podobné věci ubližují. Nekoncentrujete se na zápas, rozhodí vás to. Myslím, že i po tom, co se stalo v Hradci, bychom se měli zamyslet nad tím, že hráči a trenéři by neměli mít tak jednoduchý kontakt s publikem. Otázka bezpečnosti vždycky musí být na prvním místě.
Nejde jen o derby mezi Pardubicemi a Hradcem, najdete i další zápasy, které mají náboj, kde jde o emoce. Víc by se mělo podobným situacím předcházet. Mohlo by se stát ještě něco daleko ošklivějšího. A to by bylo zbytečné.
Špatné je i to, co se děje v Chomutově, kde klub hráčům dluží peníze. Díky Bohu se mi tohle jako trenérovi ani jako hráči nestalo. Většinou jsem byl v klubech, které měly nějakou garanci. Radši jsem kývl i na menší nabídku, než abych slyšel v prosinci, že je konec.
Když se na chomutovskou situaci dívám z pohledu trenéra: do práce vám chodí hráči, kteří dva tři měsíce nedostali výplatu, takže hrozně špatně se s nimi pracuje. Vlastně je i svým způsobem budete chápat.
Co by se vám na ledě honili, když nedostanou zaplaceno. Navíc víte, že nemůžete hráče vyhodit. Kdybyste to udělali, co se stane? Nedostanou peníze, které neberou stejně. Bič na ně nemáte.
Není jednoduché shánět peníze pro vrcholový sport, ale smutné je, že se v Chomutově tahle situace nestala jen tak z ničeho. Už to bylo dřív. Přitom když do extraligy vletěl, byl to jeden z dobře zajištěných klubů. Měli jste z něj pocit, že bude všechno dobře fungovat.
A vidíte, i z téhle jistoty, kam chodili kvalitní hokejisté typu Romana Červenky, je organizace, která hráčům dluží. Nevím, proč mají takové problémy, nevidím do jejich financování, ale mrzí mě, jak to s klubem teď vypadá. O Chomutovu se najednou ví, jaká tam je situace, tím pádem už zase pro hráče nebude tolik zajímavý a když tam nedostanete kvalitu, nemůžete počítat s lepšími výsledky.
Jsem zvědavý, jak budou pokračovat v dohánění Karlových Varů, které jsou třetí od konce, a nejspíš mezi nimi se rozhodne, kdo zamíří do baráže. Jeden pohled je, že klub hráčům dluží. Ale druhý je ten, hokejista hraje i za sebe, za svoje příští angažmá. I když nedostává peníze, minimálně kvůli své budoucnosti musí hrát naplno.
