Rovnost, volnost, DJOKER: Rozhodli lidé, kterým na turnaji nezáleží
K případu Novaka Djokoviče a Australian Open bylo napsáno mnoho komentářů a jejich autoři se začasté názorově klonili na jednu, či druhou stranu. Tento text názor přinese, avšak nebude „stranit“. Bude převážně o tom, co je a není fér.
V noci na neděli našeho času se v Areně Roda Lavera, centrálním kurtu tenisového areálu v Melbourne, odehraje finále mužské dvouhry. Bude to finále grandslamového turnaje, jehož letošní ročník zůstane poznamenán tím, že se na něm nesešla nejvyšší možná konkurence. Přitom reálně nic nebránilo tomu, aby hlavní aspirant na titul Djokovič startoval.
Zabránili tomu lidé, jimž na tomto turnaji v podstatě nezáleží, ačkoli z něj profitují. Rozhodně víc jim jde o vlastní politické kariéry – protože ano, byli to politici, kdo v sobě nenašel dost odvahy, velkorysosti ani charismatu, aby rozhodl po smyslu věci. Místo toho dali přednost osobní popularitě a prospěchu. Nezachovali se jako dobří správci svěřené věci, ale jako samozvaní vládci, jimiž by demokraticky zvolení politici být neměli.
Sport trpí zásahy zvenčí neustále a někdy si k tomu vystačí sám, protože ani jeho funkcionáři nejsou často na výši situace. Když už jsme u tenisu, můžeme si připomenout, že takzvaná open era tu nebyla vždy. Do konce 60. let minulého století nesměli hrát profesionálové třeba právě grandslamové turnaje.
Nikdo samozřejmě tituly z předchozích let vítězům neupírá, tak jako Jan Kodeš zůstane nezpochybnitelným vítězem Wimbledonu, ačkoli několik předních hráčů ho v roce 1973 bojkotovalo. Ani výkon letošního triumfátora z Melbourne Parku nebude zpochybněn jen proto, že jeden z možných přemožitelů chyběl.
Avšak něco jiného je pocta vítězům, kteří si počínali férově a čestně, a něco jiného je pověst turnaje a těch, kdo se o něj starají. Pořadatelská organizace Tennis Australia není žádný soukromý podnik, patří svazku australských států a teritorií. Byl to její výkonný šéf a zároveň ředitel turnaje Craig Tiley, kdo slíbil Djokovičovi bezproblémové přijetí nejen na kurtech, ale i v zemi.
Jenže profesionální funkcionář se zmýlil ve volených politicích země, s nimiž v zákulisí jednal. Sehrál smutnou úlohu toho, kdo poškodil turnaj, který jako „národní klenot“ do rozpočtů státních institucí přináší značné částky, aby se politici mohli holedbat, jak štědře dotují sport mládeže.
