Vraťme se do března letošního roku. Na Letnou přijela Plzeň, která měla za sebou ostrý start do jarní části, napěchovaný zápasy Evropské ligy a úspěchem se Šachtarem. Jenže svou bitvu o naději – ztrácela pět bodů – absolutně nezvládla. Chybělo jí nasazení, postrádala důraz, vůli po vítězství a nechávala se přehrát v záložní řadě. Prostě si přišla zahrát fotbal, na což logicky doplatila. O sedm měsíců později si oba kluby situaci kompletně prohodily.
Byla to Viktoria, jejíž hráči jezdili po zadku (doslova) a šli tvrdě za jediným cílem. Obrana Letenské k ničemu nepustila, záložní řada byla mnohem pohyblivější a dravější, než ta sparťanská, takže získávala většinu míčů.
A položila tím základ pro převahu. Na hrotu odvedl důležitou práci Jan Holenda, jeden z vydařených tahů trenér Miroslava Koubka. Viktoria si v případě potřeby pomáhala dlouhými míči, čímž snižovala riziko napadání rozehrávky a hrozby ztráty míče. Bývalý forvard Sparty často balon podržel.
V předchozích čtyřech sezonách při soubojích těchto soupeřů platilo, že kdo skóroval jako první, zvítězil. Pravidlo platilo i tentokrát. Letenští nebyli schopni zareagovat (ani dřívějším střídáním) a jakkoliv se výrazněji vrátit do hry.
Sparta se dostala do složité situace. Ztrácí čtyři body a v náročném podzimu ji čeká ještě osm soutěžních zápasů (tři v lize, tři v Evropské lize a dva v domácím poháru). Síly ubývají, čímž narůstá riziko dalších ztrát.
Zasloužený triumf Viktorie o titulu pochopitelně nerozhodl, ale Letenské vyvedl z klidu a Plzni ještě zvýšil sebevědomí. A to je velká zbraň. Stejná, s níž Sparta v minulé dokráčela až na vrchol.