Bylo to jedno z nejdiskutovanějších témat po sobotní kvalifikační remíze v Norsku (1:1). Měl Patrik Schick začínat v základu, nebo udělal trenér Karel Jarolím dobře, že jej posadil na lavičku? Ponechme stranou, že útočník Sampdorie měl vyběhnout od úvodní minuty, ačkoliv svými předchozími výkony v národním týmu nenadchl.
Možná to zní paradoxně, ale je pravděpodobné, že i kdyby se dostal do základu, nevypadalo by to v Oslu příliš jinak. Nebyla by to však vina jednadvacetiletého forvarda.
Vraťme se do jara 2001. Milanu Barošovi bylo devatenáct let, když debutoval v národním týmu. Hned v premiéře skóroval a po šesti duelech měl na kontě čtyři trefy. Sebevědomí vyletělo raketově nahoru, s přímou úměrou pak narůstaly jeho starty. Tehdejší kouč Jozef Chovanec mu dával prostor i v konkurenci matadorů typu Jana Kollera, Vratislava Lokvence či Pavla Kuky.
V Česku často slyšíme, že by mladí měli dostávat víc šancí. Jenže aby to dotyčnému neublížilo, musí se k tomu sejít několik faktorů. Jedním z nich je, že musí fungovat tým, takže se do šlapajícího stroje snadněji začlení. Milan Baroš si užíval luxusu v podobě špičkových spoluhráčů, jak byl Pavel Nedvěd , Tomáš Rosický , Karel Poborský , Jan Kollera či Vladimír Šmicer . Zároveň tehdy věděl, že pokud se týmu něco nepovede, nebude to on, na kterého se zaměří kritika. Terčem budou mazáci.
Jak Rosický dostal naloženo
To se stalo například po neúspěšné baráži o MS 2002 s Belgií. Před domácí odvetou se odehrála ještě jedna zajímavá věc. V úvodním duelu (0:1) chyběl kvůli kartám Tomáš Rosický, tehdy čerstvě dvaadvacetiletý záložník. Před rozhodující bitvou se vytvořila atmosféra, že to bude právě on, kdo reprezentaci vystaví letenky na šampionát.
Dokonce i Pavel Nedvěd při jednom setkání s novináři na zámku ve Štiříně kvitoval Rosického návrat až spasitelskou rolí. „Malý Mozart“ měl v té době už za sebou dvě sezony v Lize mistrů i přestup do Dortmundu, takže rozhodně nebyl úplný zelenáč. Jenže reprezentace tehdy neprožívala ideální období, kouč Chovanec byl kritizován za nedostatek taktiky, hráči vyhlásili „bobříka mlčení“ a celková atmosféra okolo týmu byla, řekněme divná. Rosický to sám o sobě nemohl změnit a velké očekávání mu jen ublížilo, což po letech se smíchem glosoval „tenkrát mi Méďa pěkně naložil.“
Patrik Schick by určitě preferoval, kdyby mohl zažít to, co Baroš. Místo toho prožívá příběh podobný tomu Rosického. Je evidentní, že kolem sebe nemá takovou kvalitu, z níž kdysi těžil bývalý útočník Baníku Ostrava, zato tlak prožívá výraznější.
Přitom forvard Sampdorie určitě není ve fázi kariéry, kdy může být rozdílovým hráčem národního týmu (je jím v jednadvacítce). I Gareth Bale či jiná světová esa k tomu musela nejprve dozrát.
Schickovi se tohle dařilo v první sezoně v rámci janovského klubu. Začal od nuly, po minutách. I vzhledem narůstajícímu počtu tref se však jeho pozice zlepšovala. Nicméně i v dalším průběhu ročníku bylo poznat, že má větší přínos, když jde do hry jako střídající než v základu, kdy jsou všichni ještě čerství. Navíc v závěru sezony mu obránci soupeřů věnovali mnohem větší pozornost než v její první části.
Stejně jako Baroš v reprezentaci, i Schick se mohl v klubu „schovat“, pokud něco týmu nevyšlo, nebo si psychicky odpočinout, protože na něm nestál celý klub. V reprezentaci nedostává na vyzrání čas.
Zažil to také Fábregas
Už na podzim proti Ázerbájdžánu (0:0) to bylo vnímáno tak, že impotentní ofenzivu spasí právě mladík ze Sampdorie, ačkoliv se v Serii A předtím ještě střelecky neprosadil. K vlně optimismu „stačilo“, že nastupoval v jedné z nejtěžších soutěží na poslední půlhodiny a že vedl jednadvacítku za postupem na EURO.
Přehnaná očekávání nenaplnil. Vlastně ani nemohl. Snažil se tak moc, až přestal hrát svou hru a po 65 minutách byl vystřídaný. Prakticky stejný časový úsek mu byl dopřán i v přípravě s Belgií. V Norsku už začal na lavičce.
Je nešťastné, když na mladém hráči leží tak velká zodpovědnost. Na druhou stranu se s tím musí postupně naučit žít. Český fotbal je na tom špatně, chybí mu kvalita. V takových časech pak narůstá tlak na ty, kteří alespoň trochu vyčnívají z šedivého průměru.
Mohl by o tom vyprávět Cesc Fábregas, který to zažil v mnohonásobně větším měřítku před lety v Arsenalu. Naložili na něj zodpovědnost za hru, navlékli mu v jednadvaceti letech kapitánskou pásku a starej se. Po přestupu do Barcelony přiznal, že jej pocit zodpovědnosti za výsledky celého klubu trápil a ničil, hlavně mentálně. Taky potřeboval dospět. Po přesunu do Barcelony se mu ulevilo.
Schick má smůlu, že se narodil do „špatné“ doby. Nemá okolo sebe spoluhráče, z nichž těžil Milan Baroš. A když se mu něco nepovede, je to mnohem víc vidět. Ne že by mu to do dalších let kariéry ublížilo. Naopak. Ti nejlepší z fotbalového řemesla říkají, že tlak je přeceňovaný. Ale pro začátek Schickovi opravdu pomůže, když se z něj nebude dělat „ten, který přináší spásu.“
Patrik Schick: kometa ze Sampdorie, která míří na vrchol
Video se připravuje ...
Související články
