Konec posledního válečníka. Baroš se stal celebritou, z bubliny prorazil ven
KOMENTÁŘ KARLA HÄRINGA | „Jestli to bude fanoušek Liverpoolu, mohlo by to projít. Jestli Evertonu, tak pokuta,“ prohodil Milan Baroš, když jsme jednou čekali u jeho auta, které k zaparkovanému místu přilepila botička. Měli jsme za sebou rozhovor v jedné z restaurací v Royal Albert Dock a vrátili jsme se k vozu. Z předchozích zkušeností věděl, že tam rozdávají pokuty…
Po nějaké chvíli přijela červená dodávka. Barva dávala naději. Když vůz zastavil, za předním sklem byla na cloně proti slunci vidět modrá samolepka. Jasně, nejen modří už vědí... Vylezl malý chlapík a ušklíbl se. Tohle byla jeho chvíle. Vyšlo to na šedesát liber.
Milan tehdy u sebe neměl hotovost, jen deset, tak jsem z diet doplatil zbytek. Měli jsme se srovnat v mix zóně po zápase Ligy mistrů. Ale jednak by to vypadalo divně, kdybychom si tam předávali peníze, a hlavně na Anfieldu byl tento prostor malý a nedostali jsme se k sobě. Později jsme to srovnali, do té doby jsem občas u piva pro pobavení prohodil, že patřím mezi pár lidí na světě, kterým dluží Milan Baroš (berte to s nadsázkou). Ve skutečnosti jsem byl jeho dlužníkem já.
Jednak proto, že v éře, kdy se ocitl na vrcholu, byl o rozhovory s ním obrovský zájem, ať už z Anglie či Japonska. A on neměl problém každý druhý týden dát interview, takže jsem si na honorářích vydělal na úroky z prodlení... Ale především mi spolu s Vladimírem Šmicrem v roce 2003, kdy jsem tam přijel poprvé, otevřeli dveře do Liverpoolu, kam jsem moc rád (stejně jako kamkoliv na Ostrovy) jezdil.
Mně tehdy bylo sedmadvacet, ocitl jsem se v novém světě. A když se k vám chovají takoví hráči ochotně a bez móresů, je jasné, že vůči nim cítíte vděk. V případě Baroše to mělo z mého pohledu ještě tu přidanou hodnotu, že pocházel ze stejného kraje, takže jsem ho sledoval už dřív. Jak spolu s dalším mladíkem Liborem Žůrkem v sezoně 1999/2000 začali pravidelně nastupovat – a střílet první góly – za Baník.
Jejich kariéry později nabraly velmi odlišný směr. V případě nejslavnějšího rodáka z Vigantic velmi strmý. Z Bazalů na Anfield. Skok jako hrom. Do té doby se podobné megapřestupy dělaly jen ze Sparty a Slavie.
Trvalo mu, než se prosadil. Za první půl rok odehrál jen sedmnáct minut (na Barceloně). Náladu si spravil na EURO hráčů do 21 let: byť se na něm herní pauza projevila, tým vedený Miroslavem Beránkem získal zlato.
Když měl ale Baroš později v létě sraz na letišti se Šmicrem a Patrikem Bergrem, aby
