Z baráže na mě jdou mrákoty... Vypadá to, že kdo umí kličku, je v nároďáku
Na sledování reprezentačního dvojzápasu jsem si dal záležet. Chtěl jsem vypozorovat, na čem před baráží jsme a jakou budeme mít v březnu šanci na postup do Kataru. Optimismem nesrším, spíš skepsí. Víte, už samotná kvalifikace nám nevyšla. Předpokládal jsem, že Belgie bude nad naše síly. To bylo dané dopředu. Ale že ani jednou nezlomíme Wales a doma navrch odehrajeme zápas, v kterém jsme jasně horší, tak to považuju za ostudu. Naštěstí máme v záloze postup do play off z Ligy národů.
První utkání s Kuvajtem hodnotit vůbec nebudu. Od Perského zálivu přijeli výletníci, kteří někde v poušti postavili činžák a za odměnu vyrazili do Česka. A my se dlouho trápili... Nakonec jsme jim dali sedm gólů, ale nepřesnosti v ofenzivě se přenesly i do druhého zápasu.
Až mě překvapilo, že Estonci byli šikovnější, my jsme zase pracovitější a běhavější. Kluci v televizi – Poborák s Brábou – přesně vystihli, že jsme porazili jen slabé celky. Silné nikoliv.
V posledních měsících to zase vypadá, že kdo umí kličku, okamžitě je povolanej do nároďáku. Ti kluci ale za to
