Čeští hráči na hokejový svět nestačí. A co trenéři?
Víte, jaká věc je na českém hokeji mimo jiné zajímavá? Když se probírají (ne)úspěchy reprezentačních výběrů, a teď je jedno, jestli jde o předloňské osmnáctky, nebo aktuální výběr navracející se s prázdnou z Paříže, téměř vždy se mluví o hráčích a jejich okolí. O průměrných generacích, o slabé mládeži, o neochotě mladých hráčů na sobě pracovat, o rozmazlenosti dnešních teenagerů, o nekritičnosti jejich rodičů a škůdcovství agentů. Ale zcela výjimečně se mluví o trenérech. O všech, ne pouze o těch reprezentačních.
Pokud dorostenci, junioři i senioři rok co rok výrazněji zaostávají za světem, jak jsou na tom trenéři? Jaký je jejich podíl na neradostném stavu českého hokeje?
Jedním z měřítek úspěšnosti může být jejich prosazení se v zahraničí. Aktuální bilance je poměrně tristní. V KHL působí už delší dobu a převážně úspěšně Miloš Říha. Před ním si tam udělali skvělé jméno Vladimír Vůjtek s Markem Sýkorou – prvnímu je ovšem sedmdesát, druhý oslaví stejné jubileum za rok a především oba už jsou v trenérském důchodu.
Jinak co se týče hokejově vyspělých zemí, v kolonce s českou vlaječkou se tyčí jedna velká nula.
Zámoří je teď velké sci-fi. Ve Švédsku nic (naposledy tam před sedmi roky Miloslav Hořava vedl MODO a Slavomír Lener byl v Linköpingu), ve Finsku taky ne (Václav Sýkora a jeho Ilves Tampere je už slušná minulost). I ve Švýcarsku český hokej vyklidil pozice, v kurzu jsou Kanaďané a Skandinávci. Dokonce ani Německo už evidentně nemá o naše experty zájem. Pavla Grosse z Wolfsburgu prosím nepočítejme; žije tam 27 let a se současným českým hokejem nemá nic společného, kromě občanského průkazu a hráčské minulosti ve vizitce. A to byly doby, kdy pomalu každý druhý německý klub měl českého (nebo slovenského) trenéra.
Zdánlivě českým koučům v cestě do světa nic nebrání. Ti, kteří za sebou mají ještě jako hráči angažmá v zahraničí, jsou obvykle jazykově vybaveni a mají konexe. Často jsou spojeni s úspěchy nedávné minulosti. Ale chybí jim renomé. Nebo odvaha udělat krok vpřed. Případně obojí. Často to končí u novinových rozhovorů a hlášek typu „Měl jsem nabídky z ciziny, i KHL byla ve hře, ale nakonec jsem se rozhodl dát přednost české extralize.“
Svět už nějaký čas nevnímá české prostředí jako zónu inspirativního přístupu k hokeji, jako líheň perspektivních expertů. I proto výše zmíněná nula.
Těžko se divit. Stačí si vzpomenout na nedávno skončenou extraligovou sezonu. Dva z klubů, které se dostaly do výsledkových potíží, se situaci rozhodly vyřešit tak, že pozici odvolaného kouče zaujal generální manažer. Třetí takový krok udělal už v předminulém ročníku – a teď si dokráčel pro titul. Upřímně, ani současná reprezentační střídačka není, na rozdíl od kanadské či americké, napěchována trenéry s vitrínou plnou ligových úspěchů. Funkci asistenta zastávají dva bývalí reprezentanti s úžasnou hráčskou minulostí, ale minimální trenérskou zkušeností: jeden vede mládež na Floridě, druhý krátce dělal asistenta v Plzni.
Trenéři, český hokej a svět – i to je možná téma na nějaké desatero.
