Dcera není váš majetek, pane Záhrobský
LUKÁŠ TOMEK - Kam až může vést dobře míněná snaha rodiče vychovat ze svého dítěte šampiona? Kdy se rodičovská láska mění v ničivou sílu spojenou s touhou ovládat život svého potomka? Kam až to vede, když se rodič rozhodne vystavět svůj život na totální oběti ve prospěch kariéry dítěte a za to podvědomě čeká doživotní poslušnost? Příběh lyžařky Šárky Záhrobské a jejího otce Petra poněkud drsně odpovídá na všechny tyto otázky.
Aby bylo jasno - Petra Záhrobského svým způsobem uznávám. Jen tak pracovitý a paličatý člověk s jasnou vizí jako je on dnes může v Česku vychovat světového šampiona. A když navíc čtu kritiku, kterou valí směrem k novým trenérům své dcery, v lecčem s ním souhlasím. Učit mistryni světa po sedmi sezonách mezi elitou nový styl je kravina. A objíždět závody s dětmi svého trenéra zase do nebe volající neprofesionalita.
Přes to všechno Záhrobského absolutně nechápu! Pokud totiž rodič začne vést svatou válku ve jménu blaha svého potomka klidně i za cenu toho, že tím své dítě psychicky ničí, je to pro mě buď pitomec, nebo zoufalec. Člověk, který není schopný zvládnout své emoce, a měl by tudíž vyhledat odbornou pomoc psychologa. V zájmu svém, především pak ale v zájmu své dcery.
„Vidím Šárku v televizi a říkám si: Ježíši, to zase bude na mezičase vteřina a kus,“ řekl Záhrobský pro Sport Magazín. Měl by si však uvědomit, že pokud kritizuje stále se zvětšující odstup své dcery od světové špičky, je to už i on, kdo na něm má nezanedbatelný podíl. Psychická pohoda je minimálně polovina úspěchu špičkového sportovce. Takže pokud v této sezoně česká slalomářka jezdila naprosto bez šťávy, nyní už je jasné, že i díky němu.
A další pohled do Záhrobského zoufalé duše? „Nemám problém, že mě někdo v budoucnu zastoupí. Musí to být ale v lyžařské odbornosti kvalitní nástavba,“ tvrdí.
 |
Zásadní omyl, nemusí! Pokud se jeho dcera, která už je pěknou řádku let dospělá, rozhodne trénovat pod vedením Brouka Pytlíka na jedné lyži, je to jen její věc. Rodič má v takové chvíli holt jen omezené možnosti, jak dítě varovat.
Záhrobský také přiznává, že jeho dcera nebyla výrazný talent. Že ke všem úspěchům došla díky mimořádně tvrdému tréninku.
Táta se prostě před lety rozhodl, že z dcery vychová šampionku. Dřel s ní, ona to dlouho poslušně akceptovala a nakonec se oba dočkali úspěchů. Superstory!
To, že další kapitolou příběhu byla dceřina vzpoura proti autoritě?
V jistém smyslu to svědčí o tom, že jeho dcera je osobnost. Osamostatnit se a žít se všemi chybami svůj vlastní život, v němž už rodiče nehrají hlavní roli, je přece normální!
Pokud to Záhrobský nepochopí a bude se ke své dceři dál chovat jako ke svému majetku, evidentně mu hrozí, že v příběhu své dcery nebude hrát ani tu vedlejší kladnou roli. A osobně si ve vztahu k vlastním dětem neumím představit nic horšího než vzkaz: Tati, nechci tě vidět, nech mě už být...
