Óda na probuzeného kapitána Rosického
Dlouho to byl Malý Mozart s obrovským talentem i potenciálem. A také ten druhý vedle Pavla Nedvěda, ten druhý, který by ho měl jednou nahradit. Pak chvíli nová, ale až příliš křehká, hvězda z Arsenalu, jejíž kariéru ničila zranění. A postupem času také věčně trochu otrávený kapitán fotbalové reprezentace. Muž, z něhož byly sice stále cítit záblesky mimořádného talentu, naplno ale stále ne a ne rozkvést.
Navíc to byl fotbalista, jenž především v národním týmu vypadal trochu bez energie, bez emocí, bez ohně, jímž může svítit do bitvy českému týmu a navíc i žárem spálit soupeře na uhel. Byl to prostě kapitán, který nosil pásku na rukávu ne proto, že je přirozeným vůdcem, ale proto, že je nejtalentovanějším hráčem mužstva.
Takový byl v mých očích Tomáš Rosický až do pátečního večera na Letné. Ano, byl. Protože to, jak se prezentoval v zápase proti Černé Hoře, bylo úžasné, strhující, dechberoucí, obdivuhodné, zázračné, mistrovské, dokonalé. A překvapující.
Nejenže odehrál jeden z nejlepších zápasů za národní tým. Ale navíc byl jako sopka pozitivních emocí a bojovnosti. Byl statečným srdcem českého týmu. Hrdinou, který v první linii vede tým na zteč a každým pohybem či gestem mu dodává odvahu.
Chcete pár konkrétních příkladů? Tady je máte!
Český tým v první půli zahrává rohový kop. Rosický jde k praporku a gesty směrem k publiku dává najevo, že teď chce, aby fanoušci proměnili Letnou v kotel, kde se soupeř uvaří. A fanoušci se chytají.
Po chvilce se Petr Jiráček, dříč z Plzně, řítí do šance, ale jeho střela z vápna míří daleko nad. Jiráček se drží za hlavu, ale Rosický je okamžitě u něj a povzbuzuje ho do dalšího boje.
Pak se o odvážný únik po pravé straně pokusí mladíček Gebre Selassie. Nadějná akce skončí v autu, ale od kapitána si okamžitě vyslouží zvednutý palec. „Jo, to bylo ono, zkus to znovu,“ chválí ho.
Když pak Černohorci faulují, hned je u rozhodčího a dává mu jasně najevo, že takhle ne. Rozhodně, jednoznačně, ale přiměřeně. Tak, aby sudího dostal pod tlak, ale nevykoledoval si kartu.
Když pak občas cítí, že si tým s vysokou obranou soupeře neví rady, sám vezme míč, obejde dva tři protihráče a krásně ho naservíruje Rezkovi. Ten pálí vysoko na tribuny, Rosický ale stejně zůstává pozitivní. Je motorem, mozkem, režisérem mužstva. A nakonec i krásně přihraje Pilařovi na vítězný supergól.
Tomáš Rosický mi včera jasně připomněl Pavla Nedvěda v jeho nejzářivějších okamžicích. V tu nejtěžší a nejklíčovější chvíli definitivně dospěl. Probudil sebe i celé mužstvo. Stal se Malým velkým mužem fotbalové reprezentace.
S takovým kapitánem je cesta na EURO otevřená. Týmu s takovým lídrem stojí za to fandit!
