Skvělé Boltovo dílo. Prohra s Gatlinem přitom visela ve vzduchu
Před osmi lety jsem byl u toho, když Usain Bolt na mistrovství světa v Ósace prohrál finále s Tysonem Gayem, jasným favoritem a králem toho šampionátu. A Bolt tehdy řekl: „Příští rok na olympiádě budu chtít vyhrát já.“
Dodneška to mám v paměti, protože se nestává často, aby někdo zpochybňoval právě korunovaného vládce. Boltovo prohlášení tehdy nemělo velký dopad.
I proto, že v létě 2007 byl ještě v diskuzích s trenérem Glenem Millsem teprve uprostřed boje o to, aby se vyhnul úmorné budoucnosti čtvrtkaře a vedle své oblíbené dvoustovky mohl zkusit i mediálně propíranou stovku.
V té době bylo všechno jinak. Světový rekord na sto metrů držel Asafa Powell a Tyson Gay prohlásil: „Jednou bude můj.“ Za necelý rok si ale rekord vzal Bolt a už nikdy ze hry nevypadl, i když o jeden titul na šampionátu v Tegu přišel kvůli ulitému startu.
Jeho nedělní další vítězství bylo působivé, a to nejenom kvůli image souboje dobra proti zlu reprezentovanému Gatlinem. I bez podobných emocí šlo o skvělé dílo úřadujícího šampiona, který jde srdnatě do boje přesto, že je reálná možnost porážky.
V roce 2011 v Tegu se objevily přesně takové spekulace, Bolt prý ulil start, protože se bál porážky. V neděli se ukázalo, jak to s Boltovým charakterem je doopravdy.
Prohra s Gatlinem byla už skoro cítit ve vzduchu, šampion navíc pokazil semifinále. Přesto se před finálovým během smál na celý svět a šel do toho naplno. A teď se celý svět směje na něj.
