Očekávaný konec. Tahle generace lvíčat není ničím výjimečná, žádný top talent
KOMENTÁŘ MICHALA KOŠTUŘÍKA | Zázrak se nestal. Ani jeden. Dva zápasy na EURO U21 jen potvrdily známou věc. Fotbalové status quo. A sice, že Češi dál za evropskou špičkou klopýtají, nezkracují vzdálenost a vězí v průměru. Suchopárkův výběr nedostal od Anglie (1:3) a Německa (2:4) takový výprask jako Haškovo áčko minulý týden kvalifikaci MS v Chorvatsku (1:5), ovšem tuzemský fotbal se účastí na evropském šampionátu nikam neposunul a na turnaji nezanechal výraznou stopu. Kromě fanoušků, kteří byli úžasní a na týden přeměnili ospalou Dunajskou Stredu v živé, energické město.
Ano, byly pasáže, kdy Sejk a spol. drželi se spolufavority turnaje sympaticky krok. Ovšem větší část minutáže strávili v hlubším bloku, posouvali se bez míče a čekali, co s nimi lepší protivník vyvede. Někdy se tomu říká „čekání na šanci“. Jindy je příznačnější úsloví „čekání na smrt“.
Přímo na hřišti museli tuzemští mladíci silně vnímat vyšší individuální kvalitu soupeřů a jejich sehranost. Jakmile rival polevil, nechal se ukolébat vlastní dominancí, mohla „lvíčata“ kousnout. Když to vezmeme z pozitivní strany, nastřílet Německu a Anglii tři góly je velmi slušný počin.
Negativ je ovšem víc a zdaleka ne za všechny můžou přímo hráči či trenérský štáb.
