Hrával za Kanadu, což se v tuzemsku bralo mnohem víc za podivný krok vedle než ocenění hráče, který se dostal na soupisku hrdého týmu s javorovým listem na hrudi. Jen centimetry dělily Petra Nedvěda od bombastického zisku zlatého kovu na Hrách v Lillehammeru, kde Kanada prohrála až ve finále se Švédy. Hořká prohra nadvakrát, neboť si tím nadlouho zavřel dveře do české reprezentace, kam výkonností jednoznačně patřil.

Kvůli zámořské pobídce se nevklínil mezi tzv. zlatou generaci, přišel o Nagano, minul ho zlatý hattrick. V zámořském prostředí byl známější figurou než v rodišti. Ačkoli tato země cosi tušila o kvalitách hráče s číslem 93, oslavovala světové šampiony, mnohdy i ty, co se náhodou přimotali.

Petr Nedvěd patřil do éry, kdy se hokejisté uměli i parádně pobavit. Dnešní NHL vyžadující připravenost lidských strojů je daleko jinde. Mluvilo se o něm jako o bohémovi z mejdanů, který kdyby v montérkách přidal ještě nějaké to procento, tak… Ale on by za nic neměnil, zajít si ve volnu na písničku, omrknout děvčata, dát si orosené, to měl vždycky rád.
Když se minulý týden začalo mluvit o jeho nevídaném comebacku v první lize, leckdo zmínil slovo degradace. Nakonec možná ano, ale z pohledu ligy, nikoli z Nedvědova. Po čtyřech letech hokejového nicnedělání patřil 46letý bard ve druhé nejvyšší soutěži k nejlepším na place. Což ukazuje mj. na velikost hráče, kterého docenil až čas. Prokázaly to i Nedvědovy dlouhé slzy.

