DNA je pryč, máme DNO. Krize je i důsledkem bizarních rozhodnutí svazu
Český hokej dávno ztratil, doslova zahodil svoji DNA, a tak dnes poznává svoje DNO. Zoufale marný odboj snaživých českých hochů ve čtvrtfinále domácího šampionátu dvacítek proti švédským chlapům, mistrům hokejového kumštu, byl ukázkovou, přímo čítankovou obžalobou stavu, do jakého se skutálel český hokej emotivně se radující z výkonu, jenž přinesl záchranu elitní divize. Uvidíme, zda podobný sukces zvládne na jaře reprezentační osmnáctka, v jejím případě to tvrdým bojem o záchranu vyloženě zavání.
Co je nejhorší, po východisku z nekonečné a hutné krize není vidu ani slechu. Český svaz ledního hokeje, jenž se poněkud troufale přejmenoval na Český hokej coby reprezentanta všeho, co se v něm šustne, sklízí nánosy bláta, do jakého tento sport uvedl bezpočtem nekompetentních, polovičatých, rozporuplných rozhodnutí.
Před pár lety se zdálo, že se snad zastavil propad a po malých krocích stahujeme manko na skutečnou světovou elitu. Bohužel, ostravské počínání v klíčovém play off sneslo drtivý direkt smutné reality. Záblesky z méně významných turnajů, krátkodobé výboje a epizodky nepropustnou mlhu neprorazily.
Jakmile jde do tuhého, Češi odpadávají a nezřídka jako spráskaní psi opouští arénu zadním vchodem. Z šampionátů, z draftů NHL. Patnáct let bez medaile z dvacítek, to je samo o sobě na vystavení parte hokejové zemi, která kdysi určovala trendy a vývoj.
Tuzemská hokejová výchova se ocitá v historických troskách, vůči světovému kalupu je zhola nefunkční, zrezivělá. Kdo si myslí opak, nechť mu na hlavě přistane mokrý hadr a do rukou poukaz na Bohnice. Doufání v lepší zítřky za stávající vlády je tou nejnesmyslnější činností, jakou si dovedete představit.
Není se od čeho odrazit. Mladý český hokejista vychovávaný ve zdejším prostředí falešné představy o tvrdé přípravě neznamená z celosvětového měřítka téměř nic,
