Velký trenér v malém Česku. Růžička měl vystřelit ven, ale zůstal za pecí
KOMENTÁŘ MIROSLAVA HORÁKA | Zlaté medaile mu nikdo nevezme. Ani výborné extraligové statistiky, s nimiž Vladimír Růžička hledí z vysokého piedestalu na ostatní kolegy. A že vedle nejvyššího počtu výher v soutěži vlastní i první figuru v porážkách? Logický doprovodný efekt. Mraky ukořistěných zápasů zkrátka doprovází i ztráty. Jedno místo na stěně úspěchů přesto zůstane prázdné.
Vladimír Růžička už jako hráč zažil vše, co se zažít dá, a to samé pro něj platí i v pozici velitele střídačky, kterou úplně přirozeně a i okamžitě úspěšně začal ovládat po ukončení hokejové kariéry. Ze Slavie učinil vítěznou mašinu, sekal rivala ze Sparty častěji, než by zlomený sok dokázal spolknout. Na krk mu věšeli zlaté medaile z mistrovství světa, na Staromáku pak býval častěji s národní hokejovou partou než s rodinou.
Jenomže ve chvílích vrcholících sladkých momentů a doznívání ovací následovalo špatné vyhodnocení situace. Z pohledu toho, že Velký Růža nevyždímal veškerý svůj potenciál.
Po sérii prvotřídních úspěchů se k jeho rukám dostávaly lukrativní pobídky ze zahraničí, nejvíc se mluvilo o zájmu z bohatého Ruska. Růžička s luxusními návrhy smluv naložil po svém, nechal je ležet na zemi. Jistě, jeho věc. Doma mu nic nescházelo, dá se říci, že mu český hokej zobal z ruky. Co řekl Růžička, bylo svaté.
Kouč se nechtěl zbavit domácí
