VAR z fotbalu vyhání rozum, cit a nadhled. Kleště, z nichž nevede cesta ven
Teď na to doplatila Slavia, předtím spousty dalších a příště to bude někdo jiný. Ale využijme toho, že se projekt VAR tentokrát připomněl více než výrazně. A opravdu – nejde mi tu ani trochu o červenobílé, řeč je o principu.
Už od samého začátku, už od prvních zmínek o zavedení videa do fotbalu tvrdím, že ten nápad je šílený a fotbalu škodí. Že to je zase snaha o absolutní dokonalost, což je vždycky podezřelé. Je to druh utopie, které vždycky najdou svůj zasloužený konec, ale na cestě k němu toho spousty natropí. V případě fotbalu naštěstí nejde o životy.
Co je podstatné, chyby od videa ve velké většině vedou k výraznějším škodám. Omyl či křivda s videem jsou totiž pocitově vyšší než ty, které pocházejí od sudího na hřišti. Video víc emocí rozdmýchá, než uklidní. Tím pádem víc napáchá, než napraví.
Video v některých svých bodech z fotbalu vylučuje zdravý rozum. Jako třeba kalibrovaná čára u ofsajdu, jako třeba centimetry mezi brankovou čárou a gólmanovou patou při penaltě. Protože chlapík u videa pak nutně musí situaci posoudit černobíle. Byl tam cenťák? Hm, tak gól neplatí. Nebo: Hm, tak se kope znova.
Leckdo namítá: To je tím, že ta některá pravidla jsou špatná. Stačí je zrušit a video nám dobře poslouží. Že jsou některá pravidla špatná, je sice možné (třeba zrovna to o penaltě, která se jako smrtící trest píská za kdeco), ale jinak je ta úvaha úplně mylná. Je to totiž mnohdy právě naopak. Právě proto, že tu je video, můžou se a vlastně bohužel musí začít řešit ty zpropadené centimetry. Právě kvůli videu jsme nuceni některá pravidla dávat do polohy černá versus bílá, protože s technikou v zádech nelze přejít, že „tam sice byl, ale malinko“. Buď byl, nebo nebyl. Nic mezi tím není. Jsou to kleště, které musí sklapnout, a nemohou pustit.
Video vyhání z fotbalu rozum, cit, nadhled.
K tomu ještě dva nedávné příklady z české ligy. Zlínský Procházka na Spartě a brněnský Gajič v Plzni faulovali v šestnáctce své soupeře, tak trochu mimo hlavní dění. Sudí zákrok neviděl, jenom těžko mohl, jenže video ho odhalilo. A podle protokolu VAR o důkazu, který když má, musí předložit, spěchalo s upozorněním k hlavnímu.
Znovu, i tady video vyhnalo rozum ze hřiště.
Tím bych mohl končit, ale ještě si přidám. Video je nespravedlivé i proto, že některé nespravedlnosti neřeší vůbec. Třeba otočený roh či aut nebo nepostřehnutý (klidně žlutooranžový) faul mimo šestnáctku. Je to pochopitelně dobře – to by se z fotbalu stala videohra. Ale když pak po otočeném rohu padne gól, je to větší zásah na komoru spravedlnosti než těch pár cenťáků, které pozná jen počítač, protože lidské oko to nedokáže? Řekl bych, že ano.
Video dokonce neřeší ani fauly v šestnáctce, které sudí neodpískal, přestože fauly jsou, ale nejsou zjevné. Ale co by se spíš mělo pískat – Kolářova pata před čárou, nebo o tři minuty později držení za Kuchtův dres v pokutovém území? Víme, jak to dopadlo, ale kde dostala spravedlnost víc na zadek? Kdybych si musel vybrat jedno, věděl bych.
Fotbal se často zaklíná tím, že všechna pravidla by měla jít „ve prospěch fotbalu“. Že by měla ctít „ducha hry“. Nevím, kde ten duch je, ale s pány u videa u jednoho stolu nesedí.
Když už VAR (nebo v tomto případě lépe řečeno goal line technology) je, ať řeší jedinou věc – zda balon přešel brankovou čáru. Byl, nebyl. Tady ať to je černobílé, protože gól, to je ve fotbale svátost.
Na všechno ostatní tu jsou rozhodčí i se všemi svými chybami.
