Šílená doba, už se bojí i mlčet. Aneb poprava předsedy kvůli jedné puse
Georg Mendons objal Gretu Friedmanovou a dal jí pořádnou pusu. Na pusu. A vznikla z toho jedna z nejslavnějších fotografií všech dob. Námořník a zubařská asistentka se nikdy předtím ani potom neviděli, jen na Times Square živelně slavili konec druhé světové války. Tu pusu si tehdy v roce 1945 mohli dovolit. Dnes už by nemohli. Tedy mohli, ale on by to schytal.
Jako Luis Rubiales.
To je ten předseda španělského fotbalu, už jím dlouho nebude, který při oslavách zisku mistrovského titulu každou hráčku objal a jednu z nich, Jennifer Hermosovou, políbil na ústa. Což je čin, který současná západní společnost považuje bez předchozího souhlasu za zcela nepřijatelný.
Jen si to poslechněte.
„Vláda musí jednat a přijmout naléhavá opatření: beztrestnost za macho jednání je u konce. Nemůže pokračovat ve funkci,“ říká Yolanda Díazová, španělská ministryně práce.
„Jde o formu sexuálního násilí,“ myslí si Irene Monterová, španělská ministryně pro rovnost. Ta si to musí myslet, i kdyby si to nemyslela, protože na tomto myšlení je postaven její úřad. Jinak by zanikl a s ním i její příjmy.
„Vláda dnes zahájila proces, aby pan Rubiales musel podat vysvětlení před sportovním tribunálem. A pokud bude sportovní tribunál souhlasit, mohu oznámit, že suspendujeme pana Rubialese z jeho funkcí,“ oznámil Víctor Francos, šéf státní Národní sportovní rady.
„Jde o nepřijatelné gesto,“ tvrdí premiér země Pedro Sánchez.
„Suspendace!“ rozhodla FIFA. Zatím na tři měsíce.
Skoro to vypadá, jako by celý svět věděl, že takhle ne, že takhle to je špatně, hanba, macho, pryč s ním. Rubialese se zastala jeho matka, kdo také jiný, která prý zamčená uvnitř kostela drží hladovku. A rovněž španělský fotbalový svaz, což považuju za mimořádně odvážný čin, za který následně dorazí nějaký tichý trest.
Jinak, jak už řečeno, se zdá, že všichni se shodnou na odpudivosti činu pana předsedy. Jenže ono to bude podle mě jinak. Mlčící většina, jako v mnoha dalších oblastech, kde tu jedinou pravdu diktují lidé s jediným správným, takzvaně progresivním myšlením, si myslí něco jiného.
Řekl bych, že to, co si myslím já: Že rozradostněný předseda španělského fotbalu dal najevo svou přirozenou radost ze zisku prvního titulu mistryň světa. A protože to byly ty mistryně, nikoli mistři, tak je objal a jedné – a fakt to nevypadalo, že by jí to jakkoli vadilo – dal pusu. Mezi mužem a ženou to takhle kdysi bývalo úplně normální a byly to spíš ty lepší časy, ne?
Jenže mlčíme, protože se bojíme. My naštěstí mlčet můžeme.
Zmíněné autority ovšem nemlčí, protože už si to nesmí dovolit. Bojí se totiž, že když se nepřidají k lovcům, stanou se sami kořistí. Nestačí mlčet. Musíš odsoudit! Kdo nejde s námi… Už to tady jednou bylo.
Je fantastické, že se Luis Rubiales nepodvolil. Žádné omluvy, žádné sebeponižování, jen aby si ulehčil. „Nemám se zač omlouvat. Neodstoupím. Budu bojovat až do konce,“ říká. „Tady nejde o spravedlnost, ale o společenskou popravu,“ dodává.
Já s ním souhlasím.
Věřím, že se mnou souhlasí i spousta předsedů národních asociací. Jenže to říct nemohou, protože by taky nemuseli být předsedy národních asociací.
Což je šílené.
