Benevolentní sudí jsou cesta do pekel. Přitáhnout, povolit? Takhle to nejde
BLOG PATRIKA CZEPIECE | Recept na rozhodcovskou tragédii bychom měli. V roli šéfkuchařů Tomáš Cabák a Jakub Šindel, vystupující v druhém předkole play off hokejové extraligy mezi Litvínovem a Třincem. Pakliže by jejich sobotní počínání ztvárňovala kuchařka, radila by asi takto: na mírném plameni přivedete k varu, když se pokrm rozbublá, zvolíte maximální ohřev a odejdete z kuchyně.
Sudí chtěli zápas řídit zostra. Viděli náznaky z předchozího dne, a taky že diktátem začali. Jenže zřejmě pod dojmem toho, že by z trestných lavic udělali přecpané čekárny, začali metr postupně uvolňovat. Následovalo nezastavitelné zvlčení hladových psů, rozuměj hráčů.
Je vlastně úplně jedno, kdo na rozsypaném představení rozhodčích tratil víc. Taková se v play off zkrátka nesmějí opakovat. Jenže se opakují, a vůbec ne výjimečně. Začne vyřazovací fáze, sudí jsou rázem velkým tématem. Rok co rok, každou sezonu.
Čím to? Možné důvody vidím dva. Za prvé: soudcové nemusí stíhat nastolené tempo, které se s důležitostí zápasů zákonitě zvyšuje, nikdo nikomu nedá puk zadarmo. Za druhé: v mých očích zásadnější věc: přizpůsobování se. Čím víc důrazu ve hře, tím častěji jsou sudí benevolentní, což je cesta do pekel. Že by hrály týmy půlku zápasu tři na tři? Tak ať! Jejich volba. Nastavit linii, jít po ní stůj co stůj. Jiná možnost neexistuje.
