Jandač po šampionátu nejspíš skončí. Nastal čas hledat českého Sturma
Dá se celkem odhadnout, co Josef Jandač napíše do hodnotící zprávy pro hokejový svaz. Na olympiádě to ostuda nebyla. Tým hrál dobře, poctivě dozadu. Gólman chytal skvěle. Jen jsme v klíčových zápasech nedali góly… Ještě po semifinále stejný trenér na tuhle námitku odvětil, že jestli někdo vidí problém v koncovce, on o něm ví taky. Ale když nejsou broky, nejsou ani střelci. Nejen v útoku chyběla větší pohotovost a pružnost v rozhodování. Větší odvahu a cit při zásazích do sestavy postrádalo i sousoší za hráči na české střídačce.
RomanČervenka hrál jeden ze svých nejlepších turnajů, přitom zůstal celou dobu zapikolovaný ve druhém útoku vedle snaživého, ale přece jen trochu vyjukaného novice velkých turnajů Tomáše Mertla. Jeho starší plzeňský „bratranec“ Milan Gulaš mu scházel víc, než kdyby to bylo naopak. Dominik Kubalík se nedostal na přesilovku, přestože narychlo povolaný Martin Růžička se někdy trápil.
Do seznamu nájezdníků ve čtvrtfinále proti USA je asistent Václav Prospal zapsal oba. Přitom stačilo se zeptat nebo si přečíst aspoň jeden rozhovor s Kubalíkem, kde přiznává, že mu penalty moc nejdou. Promění prý jednu z deseti. Růžička se nájezdům nevyhýbá, ale zase je moc neproměňuje. Buď se to trenérskému štábu nedoneslo, nebo na to nedbal. A Prospal kontakt s českou extraligou nemá. Spoléhat mohl na dojmy z několika tréninků. Docela hazard.
Ještěže měl český tým Petra Koukala. A Pavla Francouze. Do Koreje jel s tím, že se k medaili probrání. Historicky vzato, defenziva vedla k úspěchu častěji, než když se snažil předvádět hezký hokej. Od Kanady však v duelu o bronz inkasoval šest gólů a Francouze v tom nechali koupat až do konce. Za zlomeným a zpočátku vyhaslým souborem už ho netrefilo nic. Střídání by mu i bodlo.
Ještě před turnajem měl Jandač desítky argumentů, proč nevzít Martina Nečase. Třeba, že není fyzicky ještě tak vyspělý, aby takový turnaj zvládl. To Finové měli koule povolat o rok mladšího Eeliho Tolvanena. Vypadli sice ve čvrtfinále s Kanadou, ale rázem se mluví o novém Selännem, mladík z Jokeritu do té doby ovládal bodování.
Českému týmu nevycházely přesilovky. Ovšem v Brně to Eratovi s Nečasem před olympiádou ladilo v početní převaze náramně. Architekti mužstva snad chodili na jiné zápasy. Něco podobného platí o Zbyňku Michálkovi. Ve svých 35 letech by byl rychlejší než jiní oblíbenci, kteří spálili spoustu příležitostí už tím, s jakou pravidelností trefovali prvního clonícího hráče. Ale vzadu by se prý sešlo moc praváků. Jakub Krejčík? Údajně to není moderní bek, protiútok často zakládá až zpoza vlastní branky. A kdo dneska tohle ještě dělá, že?
V dnešní době se probírá kdeco. Hokej se však pořád hraje na góly. Český tým mohl zaujmout tím, jak dlouho udrží puk a zůstane v třetině soupeře. V tom podstatném však opakovaně selhával. Nebyl produktivní. Češi si tak dál předávají poraženeckou náladu jak bacily. Už jen málo hráčů pamatuje, jak se vyhrávají turnaje, jiní to nikdy nezažili. V tom jsme se začali podobat Němcům, od kterých bychom se ovšem mohli zároveň v mnohém učit. Třeba zrovna v přesilovkách a zakončení.
Německý kouč Marco Sturm jako bývalý skvělý hokejista sice nic nezískal, ale s výběrem „nýmandů“ dokázal za tři roky zázrak, jaký ani sám nečekal. Ví, jak s hráči mluvit a zacházet. A po vítězství je pozve na pivo. Připomíná vám to někoho? Ano, zase to Nagano. A Ivan Hlinka.
Německý marš do olympijského finále připomíná vítězství Britů v roce 1936 nebo český triumf před dvaceti lety. Přišel čas hledat českého Sturma. Josefu Jandačovi po sezoně skončí smlouva, agent mu už dávno hledá práci jinde.
Začít se musí hned.
