Gulaš je český Ovečkin. Všichni vědí, jak to dělá, ale vychází mu to
Před odchodem na led poplácává čepelí hole pro štěstí formu na bábovku, která v kabině visí pověšená od stropu. Milan Gulaš ji určitě polaskal i v pátek před zápasem s hradeckým Mountfieldem. Nosí mu štěstí, formu má pořád jako hrom.
Šnůra zápasů, v nichž dal gól, už se dvakrát přetrhla, jiná pokračuje. Plzeňský snajpr bodoval v patnáctém zápase po sobě a začíná stíhat jiné rekordmany. Sérii natáhl stylově; ránou v přesilovce, bez přípravy se trefil z levého kruhu.
Kolik gólů už takhle zavěsil?
Gulaš připomíná českou verzi Alexandra Ovečkina. Neskáče na mantinel jako on, po páteční ráně si jen zlehka zabubnoval ukazováčky. Ra-ta-ta. Ale všichni vědí, jak to dělá, odkud střílí. I babička pořadatele u vchodu. Recept na „gulašovku“ dávno rozšifrovali větší znalci, vědí, jak by se jí dalo zabránit. Jenže ono mu to pořád vychází.
Zastavit Gulaše nedokázal ani Mountfield. Série je i dílem mužstva kolem něj, o kterém se třeba jen tolik nemluví a nepíše. On sám by si i přál, aby se poukazovali taky na ně. Víc než o osobní slávu mu jde o výsledky týmu. Jenže sledovat, jak mu to tam padá, je prostě požitek. Gulaše není dost. Toho se nepřejíte.
