Dva zápasy, dvě porážky. Nad dosavadním působením českého týmu na Channel One Cupu se dá vynést docela rychlý soud. Průšvih. Ano, výsledky stojí za houby. Jenže v současné chvíli mají cenu dva měsíce prošlého pařížského salátu. Nezáleží na nich. Mnohem důležitější je, aby reprezentace našla nové lídry a mužstvo si vytvořilo svůj vlastní charakter.
Na jaře to bude už sedm let, co Česko naposledy vyhrálo zlatou medaili na mistrovství světa. Takhle dlouhá díra tady byla naposledy v první půlce 90. let. V Praze 1985 se juchalo s nejcennějšími medailemi a repete následovalo až po 11 letech ve Vídni.
Teď ta doba může být stejná. Na to je potřeba se připravit.
Příběhy o tom, jak český hokej začal v době kolem Nagana připomínat dvě princezny, jednu co se píchla o trn a na dlouhé roky usnula ve vývoji, druhou pyšnou, co si to pár let nedokázala přiznat, sem tahat nechci.
Ostatně ani nemyslím, že Josef Jandač je princ, který někoho políbí a zázrakem se všechno změní. Tohle není pohádka, ale cyklický vývoj ve sportovním světě.
Kdo zachrápe, najednou zjistí, že už nejede ve vlaku první třídou, ale fičí v ošoupané drezíně. Po úspěchu s absencí pokory přichází pád. To je zákon. Cesta nahoru vede jen přes usilovnou a tvrdou práci. A nejdůležitější je, že Jandač pracovat chce.
Vím, že má doma hodně kritiků. Nikdy nevyhrál ligu, někoho naštval, protože působil nafoukaně, má jazyk, kterým by rozřízl telefonní seznam. Jenže podle takového klíče byste museli o Miku Babcockovi říkat, že ten chlap je prostě jenom klikař, protože Stanley Cup vyhrál už v roce 2008, teď se plácá na dně NHL s Torontem a zlaté medaile s Kanadou získal jen díky tomu, že tam je zkrátka taková kvalita, že by ji mohla trénovat i stará Vondráčková ze třetího patra.
Pro mě je důležité, že Jandač je trenér, který nevystupuje tak, že spořádal veškerou moudrost světa. Přizná, že se v některých pohledech mýlí, připustí vedle sebe silné oponenty s názorem. Vyvíjí se jeho pohled na hokej.
Postupně si buduje kostru evropského výběru, který má v sobě touhu makat a zlepšovat se. Jde na to správně, jednou generace kolem Radila, Kubalíka a Kämpfa bude tou, na které všechno bude viset. Je dobře, že teď dostávají prostor se otřískat a taky je dobře, že Jandač své koně neomlouvá stylem, že jsou jen mladí, tak mají právo prohrávat. Slyšíte od něj, že tým měl zkrátka hrát lépe, vidíte na jeho tváři silný odstín rozmrzelosti.
Líbí se mi pohled, že někdy je potřeba trochu couvnout, abyste se mohli pořádně rozjet a nabrali rychlost. Stejně by měl přemýšlet i dál. Nemusíte souhlasit, ale já tak nějak cítím, že je na čase poděkovat Romanu Červenkovi, Petru Koukalovi, Jiřímu Novotnému, Martinu Eratovi, Ondřeji Němcovi a dalším protřelým borcům za to, co v reprezentaci udělali. Dát jim klid, čas, ať si v létě orazí a v klidu se soustředí na klubovou kariéru.
Jestli se to nestane před příštím mistrovstvím světa, tak před tím dalším by to měla být už nutnost.
Mají kvalitu a ohromnou.
Pořád jde o top hráče.
Ale Radil, Šimek, Kousal, Kubalík, Jeřábek, Polášek, Buchtele, za mořem Vrána, Pastrňák, Nosek, Zacha a další mají hlad. Touhu uspět, prožít si stejný mejdan, jaký Červenka a spol. už zažili. A to znamená víc než kvalita. Hnací motor úspěchu totiž je, že se k němu chcete dohrabat poprvé. Když to má být po patnácté je to spíš rutina.
A ta kvalita? Nebojím se. Přijde rychle. Přijde se zkušeností, kterou Jeřábek a spol. teď do sebe perou.
Související články
