Společenský pohled praví, že chlapi nepláčou. Tím spíš hokejisté. Drsňáci, zarostlí vousáči, ke kterým slzy nepatří. Jenže to není pravda. Vidět, co osud zase připravil pro Milana Gulaše, bolelo. A ještě víc, když jste cítili to jeho vnitřní zklamání podpořené zalitýma očima. Chlapi pláčou totiž taky, když mají dobrý důvod. On ho měl. Olympiáda skončila dřív, než začala.
Tisíckrát si můžete říkat, jak je to jenom sport, že chleba levnější nebude. Jenže tohle je zkrátka velká osobní tragédie. Milan Gulaš si poranil koleno v nic neřešící přípravě s Finskem. Má natržený vaz, dva měsíce musí na hokej zapomenout. Tedy i na olympiádu. Ve 32 letech měl možná poslední možnost, jak se na ní ukázat. Nikdy nebyl na velké akci, vždycky ho o ni něco připravilo. Buď na poslední chvíli nemoc, nebo na mistrovství světa odjel jako náhradník na čekačce, který se nakonec do týmu nedostal. Byl tam, ale nehrál.
A teď tohle.
Osud někdy dovede být pěkná bestie.
Navíc nejde jenom o jeho příběh. Absenci plzeňského lídra ucítí i celý tým. Milan Gulaš vyspěl v dominantního hráče. Když budete hledat v extralize hokejistu, který nejvíc dominuje, vždycky skončíte u něj. Martin Erat sice táhne silou své osobnosti Kometu, jenže Gulašův herní příspěvek umí být ještě vyšší. Je produktivní, v životní formě, na vrcholu sil. Umí chystat šance pro své parťáky, svým důrazem vybudit tým, strhnout ostatní, aby si víc věřili.
Patří přesně do nedostatkové kolonky hokejistů, kteří zvedají spoluhráče kolem sebe. Svoje o tom ví Tomáš Mertl , potvrdí to Dominik Kubalík , když vedle něj nastoupil za národní tým na akci ve Finsku a vlastně každý, kdo někdy viděl v sezoně Plzeň. Z Gulaše cítíte, jak moc je nasáklý jiným myšlením. Tohle všechno jsou plusové body, proč musel být v olympijské nominaci.
Najednou to jsou ale velké mínusy, které reprezentace ztrácí.
