Česko má sebevědomí už od nominace. Konečně ho umí prodávat
Každý, komu se na olympijském hokejovém turnaji daří, má nějakou svoji silnou stránku. Rusko svoji destruktivní palebnou sílu. Kanada agresivní hokej a v DNA schopnost natlačit všechno do branky. Finsko svého bezstarostného Eeli Tolvanena, který tím, jak se při hokeji baví, připomíná Davida Pastrňáka. Švédsko zase pevný systém. A Česko? Česko sebevědomí.
Na týmu tohle vidíte od první chvíle. Podle mě to začali zkušení borci. Petr Koukal vyhlásil už v půlce ledna, že do Pchjongčchangu neletí pro plyšáky. Martin Erat na rovinu pravil, že ho zajímá zlato. Tohle prostě muselo nakazit ostatní. Věří ve svoje schopnosti, neslyšíte od hráčů to obligátní, že hlavní je se dostat do čtvrtfinále a pak se uvidí.
Sebedůvěra se promítá i do zápasů na turnaji. Poslední výsledek 4:1 se Švýcarskem trochu zkresluje, protože dva góly padly až do prázdné branky. Celkově je to ovšem tak, že tým vyhrál dva zápasy o gól, jeden po nájezdech. Daří se mu něco, na co se tak skuhralo v minulosti. Vzpomínáte? Hrajeme pěkně, tak jak jsme si přáli, ale... A pak sto pokrčení ramen na znamení, že je potřeba analýza, co se zase pokazilo, že se slaví ve vedlejší šatně.
To bylo.
Současný výběr dovede do téhle pozice natlačit soupeře.
Tady se chybičky najdou pořád taky. Proti Švýcarsku to třeba byly zbytečné fauly, které soupeře dostávaly na koně. Jenže obrovský posun je, že převažují schopnost zápasy dotáhnout do vítězného konce. Vždycky někým jiným.
Navíc z týmu nemám pocit, že by jeden koukal po druhém, že ty máš tři góly a já ani jeden, ty hraješ přesilovky a já, i když jsem na ně v klubu taky expert, houby. Tohle totiž není úplná automatika, i kolektivní sportovec je svým způsobem egoista, který je někdy rád vidět. Na turnaji je tenhle atribut ale potlačen.
Navíc do sebe zapadají maličkosti. Výborně pracuje čtvrtý útok Romana Horáka, ten, který je složený z psů obranářů. Ale svým pohybem umí rozjet třetinu tak, že Česko zahajuje náporem, ne pod tlakem. Spolehlivě chytá Pavel Francouz, vidíte, jak tým mu věří. Vyšly změny po Koreji, Dominik Kubalík dobře zapadl do první lajny.
Vidíte pak taky, že kombinace mohou být v útočné třetině ještě trochu rychlejší, aby měl obránce volnou cestu na střelu, protože se Švýcarskem to bylo tak, že měl buď zavřenou dráhu, a nebo když zkusil vypálit, trefil blok. Góly by už měly přijít i od Romana Červenky, Martina Růžičky, Lukáše Radila a Jiřího Sekáče, kteří se pravidelně dostávají do velkých šancí. A taky je potřeba vyčistit trestnou lavici, nechodit tam za tolik zbytečných, nebo nešťastných faulů holí.
A co je na tom nejlepší?
Že tenhle tým má potenciál dané mušky odstranit. Jen si vzpomeňte, jak vypadal v prvním zápase s Jižní Koreou neslaně a nemastně. Od té doby se posunul. Zlepšuje se, nepadá dolů, to je na takovém turnaji extra důležité.
Když dostal obránce Jan Kolář v mixzóně po posledním zápase otázku, jak se mu jeví čtvrtfinálový soupeř USA – Slovensko, tak s klidem řekl, že pak tedy musí se spoluhráči vyřadit USA, nebo Slovensko. Nebylo to přezíravé, jen právě ukázka toho vysokého sebevědomí, kterým je tým napumpovaný od svého složení. Třeba právě ta sebedůvěra a nulové pochybnosti o svých schopnostech ho pronesou ve středu do další fáze olympijského turnaje, kde nebyl už 14 let.
Teď se dostal v klidu do čtvrtfinále. Bez škobrtnutí. Tahle informace má větší cenu, než scénář, že přehrajete Koreu jak Real Madrid, prohrajete s Kanadou nájezdy a smolně padnete se Švýcarskem.
