Haló, tady je Československo, 70. léta. Která jména patří do Síně slávy NHL?
Projíždějte si jména v Síni slávy den, klidně dva. Nenajdete v ní člena, který by tam neměl co dělat. Hokejová historie je plná velkých jmen a tady vedle každého řádku hned objevíte úspěchy a zásluhy, proč hráč XY dostal místo mezi nesmrtelnými. Ale právě proto, že si instituce snaží budovat pozici, že nejde o Síň slávy NHL, nýbrž hokeje, jí patří připomenout další česká jména.
Na Václava Nedomanského se už po dlouhém čekání dostalo. Takže, kdy přijde na řadu Ivan Hlinka? Patří do generace, která na mistrovství světa počítala jen velké medaile, tedy zlaté. Těch ostatních plíšků bylo... On ty velké má tři.
Do NHL přišel až po třicítce. Dobře znáte logické argumenty, jak si hráč musí na přechod ze širokého kluziště na úzké zvykat. Ano, to sedí. Ale v roce 1981 byl rozdíl hokejové kultury ještě daleko větší, plus si člověk z komunistického Československa musel zvykat i na jiný svět, odlišný přístup k životu. Hlinka? Ve Vancouveru posbíral 60 bodů. Byl to dlouho i klubový nováčkovský rekord, který překonal až v minulé sezoně Elias Petterson. Přesně tohle jsou argumenty, které vidíte u členů Síně slávy. Jen jde o to, že si musí někdo vzpomenout.
A pak je tady ještě jeden nástřel od The Hockey News, Vladimír Martinec. V 70. letech byl nejspíš nejšikovnějším pravým křídlem světa. Jen kvůli železné oponě nikdy nehrál NHL, což hráčům jeho éry nemůžete vyčítat. Dominantní na světových turnajích byl, třeba MS 1976 se stalo vyloženě jeho turnajem, získal třináct medailí na šampionátech a olympiádě. Stejně jako Hlinka měl tři zlaté.
Je v pořádku se klanět tomu, co na ledě uměli Alexandr Jakušev nebo Valerij Charlamov, kteří už v Síni slávy jsou. Ale Vladimír Martinec nebyl horší hokejista. Patřil mezi výjimečné hráče, kteří dovedli zastavit sovětský stroj. Jednu zpáteční letenku do Toronta by si zasloužil. Kde je ten krejčí, aby mu vzal míry na slavnostní sako?
