„Pohledy fotbalisty“ je sloupek Philippa Lahma v německém internetovém magazínu Zeit Online. Kapitán mistrů světa a turnajový ředitel EURO 2024 v něm analyzuje fotbalová témata a hovoří o jejich strategické důležitosti pro společnost, ekonomiku a politiku. Sloupek je publikován v několika evropských zemích ve vybraných médiích, mezi která patří i deník Sport. Dialog s Lahmem vede sportovní redaktor Zeit Online Oliver Fritsch, pro Sport Magazín a iSport.cz přeložil David Pávek.
Fotbal se změnil k lepšímu. V 80. letech probíhala lovecká sezona proti umělcům typu Diega Maradony, které měli zastavit specialisté na fauly. Můžete se podívat na záběry na YouTube, jestli toužíte po tom být zděšeni. Účel tehdy světil všechny prostředky.
Teď jsou skluzy a brutální fauly tvrdě trestány, takové zákroky skoro zmizely. Mezinárodní fotbalová komunita se shodla na striktnějším přístupu a transparentním řešení situací. Hráči musí hrát fér, fauly jsou až poslední možností. Účel je tentokrát posvěcen prostředky. Za tento vývoj, ze kterého jsem coby hráč profitoval, všem zúčastněným děkuji.
Tento příklad ukazuje, jak je důležité nastavit pravidla, která zohledňují zájmy všech. Extrémně se to našemu sportu vyplatilo, především v mezinárodních zápasech. Z Ligy mistrů je díky tomu třpytivá, hvězdná soutěž.
Před čtvrtfinálovými zápasy jsem si položil otázku. Proč vůbec hrajeme fotbal? Pro slávu, úspěch – i ten finanční – pro pobavení lidí. Ale taky proto, že nás víc než cokoli jiného učí, jak spolupracovat s ostatními.
Obzvlášť důležitá jsou sdílená pravidla. Ve fotbale to znamená dvě branky na obdélníkovém hřišti. Jen jeden hráč může chytnout míč do rukou. Pro FC Porto i Chelsea FC platí stejné pravidlo o ofsajdu. Když rozhodčí chybně neodpíská penaltu pro Maďary, všem fanouškům to přijde stejně nefér, jako když se to stane Švédům. Fakt, že musíme stále provádět úpravy, je evidentní díky aktuálně nekonzistentnímu využívání pravidla o hraní rukou a diskuzi o finanční fair play. Nikdy nebude existovat absolutní spravedlnost.
Pravidla jsou, samozřejmě, i v basketbalu, stolním tenise, nebo pěvecké Eurovizi. Ale dopad fotbalu je větší. Tento globální sport, který naplňuje stadiony po celém světě, nabízí unikátní příležitosti k setkáním, která dalece překračují národní hranice. Lidé po celém světě mohou fotbal hrát, nebo se účastnit jako fanoušci, ať už při finále Ligy mistrů nebo letním EURO. Tyto dva formáty – kluby a národní týmy – jsou vzájemně prospěšné.
Fotbal je nejpopulárnější sport ve 120 zemích po celém světě, těžko najdete evropský stát, kde není číslem jedna. Ve fotbale se všichni ostatní poměřují s naším kontinentem. Poslední mistrovství světa, které nevyhrála evropská země, bylo v roce 2002. A evropský klubový fotbal je Silicon Valley našeho sportu.
Velkými brandy nejsou Facebook, Amazon a Google, ale Real Madrid, Juventus, PSG, Arsenal, Barcelona, Bayern, Manchester City a United. Skrze digitalizaci a globalizaci vyvinuly celosvětové komunity. Fanoušky Bayernu najdete v Šanghaji stejně snadno jako Oberpfaffenhofenu. Jelikož se jejich trhy za poslední roky tak rychle expandovaly, získaly tyto značky svým způsobem status monopolů, který se bude časem jen prohlubovat a zakořeňovat. Musím připomenout, že pět z osmi týmů v letošním čtvrtfinále Ligy mistrů vzešlo z Anglie a Německa, dvou finančně nejsilnějších lig.
Což nás přivádí k dalšímu tématu, které si zaslouží pozornost: Komu je vůbec povoleno se účastnit? Největší týmy v posledních letech hovořily o zájmu vytvoření Superligy 16 až 20 nejsilnějších klubů v Evropě. Odpor proti tomuto nápadu se rodí z obav, že by to stvořilo fotbalovou elitu. Na druhou stranu, kluby a hráči by rádi soutěžili proti sobě rovným. Založení bundesligy v roce 1963 provázely podobné strachy, a nakonec se stala velkým úspěchem.
Stejně, jako jsem (když dám na okamžik stranou pandemii) fanouškem konceptu pořádání evropského šampionátu ve dvanácti městech po celém kontinentu, tak se mi celkem líbí kosmopolitní nápad podporující evropskou Superligu. Ale stejně, jako hráči z Istanbulu, Varšavy či Bratislavy dostanou svou šanci na EURO 2021, nebylo by lepší přidat i týmy z Brug, Petrohradu, Atén, Kodaně a Prahy do této evropské ligy? Investory tak atraktivní místa rozhodně lákají. Neměli bychom taky zapomenout, že i Evropská unie byla v 50. letech založena jen se šesti zeměmi.
Top brandy, které ze současné situace nejvíce těží, drží zásadní podíl odpovědnosti. Skrze roli turnajového ředitele EURO 2024 a můj nový sloupek, který vychází v mnoha různých zemích a jazycích, bych se této debaty rád zúčastnil. Kritické zapojení fanoušků a médií je ku pomoci. Evropa je kontinentem osvícení, fotbal může trochu přispět posílení demokracie.
Považuji za důležité zmínit ještě jednu poslední věc: Každá země a každý klub by si měl udržovat, ne-li přímo zdůrazňovat svou vlastní identitu a unikátní vlastnosti. Kulturní specifika obohacují celek. Italský fotbal má jiné silné stránky než ten, co se hraje ve Španělsku, Anglii a Německu. V našem kontinentu povstali šampioni z tak odlišných zemí, jako je Dánsko, Řecko, Nizozemsko, Československo, Sovětský svaz a Portugalsko. V roce 2018 Chorvatsko dokráčelo až do finále MS. Polsko, Maďarsko i Rakousko se střídaly na samém vrcholu evropského fotbalu. Ajax Amsterdam, Dynamo Kyjev, Crvena Zvezda Bělehrad, Benfica Lisabon i MTK Budapešť v minulosti dosáhly na ohromné úspěchy. Fotbalové legendy vzešly z Bulharska, Finska, Rumunska, Walesu i Norska. Diverzita je silnou stránkou Evropy.
Související články
