
„Pohledy fotbalisty“ je sloupek Philippa Lahma v německém internetovém magazínu Zeit Online. Kapitán mistrů světa a turnajový ředitel EURO 2024 v něm analyzuje fotbalová témata a hovoří o jejich strategické důležitosti pro společnost, ekonomiku a politiku. Sloupek je publikován v několika evropských zemích ve vybraných médiích, mezi která patří i deník Sport. Dialog s Lahmem vede sportovní redaktor Zeit Online Oliver Fritsch, pro Sport Magazín a iSport.cz přeložil David Pávek.
Stejně jako umění, byznys a politika, i fotbal je utvářen osobnostmi. Ten současný ovlivnili tři trenéři z Itálie, Portugalska a Španělska. To bude evidentní i ve finále Ligy mistrů mezi Chelsea a Manchesterem City, největší událostí sezony.
Zásadní inovace můžeme vysledovat zpět k Arrigu Sacchimu. Vymyslel systém, který je dodnes platný, fotbalový Microsoft, bez kterého nic nefunguje: zónovou obranu orientovanou na míč. Takovým způsobem společného bránění utvořil z AC Milán, družstva kolem výjimečných individualit Franka Baresiho, Paola Maldiniho, Ruuda Gullita a Roberta Donadoniho, nejsilnější tým na světě. Svého vrcholu dosáhli v roce 1989, když v semifinále Poháru vítězů pohárů porazili Real Madrid 5:0 a ve finále Steau Bukurešť, vítěze z roku 1986 s budoucí světovou hvězdou Gheorghem Hagim, 4:0.
Vynikali vynikajícím pohybem, skvělou organizací, neustále podstupovali souboje se soupeři, kteří tak ztráceli míče. Steaua proti nim sotva přešla půlící čáru, dostala góly a o vítězi bylo rozhodnuto za půl hodiny. Každý kouč by měl těchto 90 minut nerovného soupeření vidět.
Sacchi řídil progres. Nejprve v Itálii. Jiní „mistři“, jak se italským trenérům přezdívá, vyžadovali po svých týmech podobnou defenzivní disciplínu. Skvělým příkladem je Fabio Capello, který ve finále 1994 s Milánem porazil Cruijffovu Barcelonu v Sacchiho stylu 4:0. Nebo Marcelo Lippi, který s Juventusem mezi lety 1996 a 1998 dokráčel do tří finále v řadě, a Sacchiho svěřenec Carlo Ancelotti, první kouč, který trofej vyhrál třikrát.
Italský fotbal měl svého času náskok i kvůli lidem jako Silvio Berlusconi a Angelo Moratti, kteří financovali své kluby. Díky svým milionům přilákali nejlepší hráče. Díky tomu tým ze Serie A vyhrál každé třetí finále Ligy mistrů mezi lety 1989 a 2003, a jedenáctkrát z šestadvaceti ročníků i Pohár UEFA či Pohár vítězů pohárů. Sedm klubů během té doby vyhrálo Evropská pohár, včetně Parmy, Sampdorie Janov, Neapole Alana Řím. Žádná jiná liga se tomu nevyrovnala.
Z vysokého italského standardu profitovalo i Německo. V roce 1990 se Němci stali mistry světa i kvůli tomu, že půlka týmu kolem Lothara Matthäuse hrála v Serii A. Od roku 1995 byl moderní operační systém nainstalován i v juniorce Bayernu. Zónová obrana a čtyřčlenná defenziva byly v té době v Německu revoluční. S tímhle mládežnickým týmem jsme se v letech 2001 a 2002 stali německými šampiony, to byla pro Bayern novinka.
Potřebujete někoho, kdo převezme ideje jiných a obohatí je o své vlastní. Náš Sacchi se jmenoval Björn Andersson, vítěz Evropského poháru s Bayernem v 70. letech. Jednal s námi jako s rovnými, ne autoritativně. Svou švédskou pedagogikou naší generaci předal něco, co jsme mohli využívat po další roky.
Inovace nikdy nezůstane bez povšimnutí. I trenéři mimo Itálii adaptovali Sacchiho přístup, vyvíjeli své vlastní programy založené na těch jeho, a tvořily na skvělých místech dlouhodobě výborné týmy. Alex Ferguson oživil světovou značku, Manchester United kontroloval více než čtvrt století. Nastolil ohromnou stabilitu a jasné rozdělení rolí ve své jedenáctce, která se stala ofenzivní mašinou. Ferguson je dovedl do čtyř finále, v letech 1999 a 2008 vyhrál. Vždy uměl využít kvalitu svého týmu.
To samé platí pro Louise van Gaala, který vyhrál pohár v roce 1995 s Ajaxem Amsterdam po vzoru Sacchiho, s klubem s ofenzivní historií z menší ligy. Ottmar Hitzfeld, mistr slov a psychologie, triumfoval s Dortmundem (1997) i Bayernem (2001). Jupp Heynckes vyhrál s Realem Madrid v roce 1998 a Bayernem v roce 2013, Vicente del Bosque s Realem v letech 2000 a 2002. Frank Rijkaard, šampion s Barcelonou z roku 2006, byl také Sacchiho hráč.
A pak přišel José Mourinho. Sacchiho interpretuje v obranné fázi, jeho doktrína moderního catenaccia z fotbalu úplné vyndává ofenzivního ducha. Obrana zaměřená na míč na vlastní polovině vedla k zajímavým defenzivním výkonům díky organizaci na vysoké úrovni i fyzické síle. V roce 2010 při semifinále proti Barceloně vybudoval před pokutovým územím lidskou barikádu.
Mourinho minimalizuje riziko inkasování gólů. Jeho týmy čekají, než soupeř ztratí míč, a tento krátký okamžik zranitelnosti využijí k rychlému útoku. S outsiderem z Porta vyhrál Pohár UEFA v roce 2003 a Ligu mistrů 2004. Soupeř jim ani v jednom semifinále, ani ve finále nedal gól. Když jsme v roce 2010 s Bayernem hráli finále proti Mourinhovu Interu, byli jsme přehraní.
Jedním z Mourinhových učňů je Diego Simeone. Z outsidera jménem Atlético Madrid, malého městského rivala Realu, dělá už deset let jedenáctičlenný obranný val. Vyhrál s nimi dvakrát Evropskou ligu a teď i druhý španělský titul. Dvakrát byl i ve finále Ligy mistrů, kde vždy prohrál těsně, v letech 2014 a 2016, jinými slovy v době, kdy už dávno převládala jiná éra.
Byla to zlatá doba fotbalu založené na držení míče. Začala u Pepa Guardioly, který odpověděl na Mourinha ofenzivním pojetím Sacchiho hry. Guardiola dovolil, aby romantická ideologie totálního fotbalu, u které Cruijff v 90. letech došel až a hranu, v Barceloně znovu vykvetla. Chtěl úplnou kontrolu nad zápasem, jeho jedenáctka blízce atakovala soupeře i na útočné polovině. Nečekali na ztrátu míče, měli za úkol ho v útoku vybojovat. Tak rozklížíte tvorbu hry soupeře, vytvoříte permanentní ofenzivu, která funguje jen s technicky výjimečnými hráči. V roce 2009 jsme s Bayernem prohráli 0:4, Manchester United ve finále 2009 a 2011 skoro nedostal balon. Tak silná Barcelona byla.
Guardiolův způsob hry s držením míče pronikl do mezinárodního fotbalu. Rychleji než Sacchi, inovační cykly jsou stále kratší. Přechody mezi érami jsou plynulé, trenéři nachází okamžitá řešení. V polovině desátých let Real Madrid dominoval Lize mistrů jako nikdo jiný, královský klub vyhrál v letech 2014 a 2016 až 2018. Největší klub na světě vždy láká nejlepší fotbalisty, díky svému charismatu. Museli byste dlouho hledat, abyste ještě vylepšili tým kolem Luky Modriče, Cristiana Ronalda, Sergia Ramose, Karima Benzemy a Toniho Kroose. Real také hrál s guardiolovským držení míče v „Sacchiho“ formaci 4-3-3, ale nikdy nebyl jeho extrémní taktickou variantou.
V roce 2019 byl na vrcholu Jürgen Klopp. Na Guardiolu našel odpověď outsiderskou strategií. Komplexitu fotbalu umenšuje fyzickou hrou, sebedůvěrou a anarchií. Není závislý na nejlepších hráčích, záleží mu na emočním přístupu k jeho svěřencům. Dokázal to už cestou do finále 2013 s Dortmundem. Liverpool je klub, který Kloppově mentalitě perfektně odpovídá. Udělal s nimi poslední krok ke světovému úspěchu. Klopp ví, že musí v klubu zůstat několik let, aby jej dovedl na vrchol.
Co teď uvidíme v Portu? Stejně jako všechny top týmy, i letošní fináloví soupeři jsou směsky o třech částech. Stejně jako všude jinde, teď už i v nižších ligách, je jejich systém založený na Sacchim. Oba mají něco z Mourinha a Guardioly. City a Chelsea praktikují zónovou obranu, chtějí soupeře v pokutovém území občas úplně dobýt a dostat ho podtlak gegenpressingem, ale taky se často stahují a nechají ho převzít iniciativu. Guardiolovy poznávací znamení jsou stále jasná, ale svůj tým nechává víc fyzicky bránit. To si půjčil od Mourinha, jeho tým není tak vznešený, jako Real nebo Barca.
I Thomasi Tuchelovi se dostalo uznání od největších mezinárodních klubů. Během dvou let v Dortmundu vyhrál pohár, s PSG se stal francouzským mistrem dvakrát za dva a půl roku. V lednu ho vzala Chelsea, matka moderního fotbalu, do které už dvě dekády investuje ruský oligarcha Roman Abramovič. Stal se prvním trenérem, který dvakrát za sebou došel do finále Ligy mistrů, ale pokaždé s jiným klubem. Ale jaký Tuchel skutečně je, co tu po něm zůstane, teprve uvidíme.