Proč milujeme Guardiolu? Rozvíjí hráče, jeho fotbal je oslava individualit
„Pohledy fotbalisty“ je sloupek Philippa Lahma v německém internetovém magazínu Zeit Online. Kapitán mistrů světa a turnajový ředitel EURO 2024 v něm analyzuje fotbalová témata a hovoří o jejich strategické důležitosti pro společnost, ekonomiku a politiku. Sloupek je publikován v několika evropských zemích ve vybraných médiích, mezi která patří i deník Sport. Dialog s Lahmem vede sportovní redaktor Zeit Online Oliver Fritsch, pro Sport Magazín a iSport.cz přeložil David Pávek.
Na Pepa Guardiolu mám hodně vzpomínek. „V důležitých zápasech,“ říkal mi, „prostě vyberu svoji nejlepší jedenáctku.“ Když si tu větu poslechnete důkladně, obsahuje podstatu toho, o čem fotbal je: individuální kvalita. Guardiola je skvělý trenér, který miluje umění a talent svých hráčů.
Někteří trenéři chtějí zredukovat komplexitu fotbalu. Guardiola ji chce ovládnout. Můžeteho přirovnat k šachovému velmistrovi nebo dirigentovi orchestru, který chce z každého nástroje dostat to nejlepší. Rozdíl je jen v tom, že fotbalový tým nehraje podle přesných not, a že cesty fotbalisty jsou různorodější než ty, které urazí věž či jezdec na šachovnici. Není tak jednoduché poznat, co kdo dokáže a hřišti udělat. A je to taky složité popsat.
Skvělý trenér rychle zjistí, kdo co umí, a který hráč bude středobodem jeho týmu. Pak s každým hráčem rozebere jeho silné a slabé stránky. Roli a úkoly každého z nich upravuje každý den. Guardiola tohle dělá se zápalem, který jsem u nikoho jiného neviděl, dokud všichni – i ti, kterým se nedostává dost času na hřišti – vědí, že trenér má pravdu. To mu dává plnou autoritu.
Tým během zápasů potřebuje pomoct. Guardiola aktivně koučuje, to mu dává výhodu. Lídři jako Kevin de Bruyne nasají jeho vliv, jeho nápady se od nich dostanou k ostatním hráčů. Zlepšil i obránce Kylea Walkera, který nemá dispozice klasického „Pepova hráče“. Guardiola je loajální ke všem, všem poskytuje bezpečí.
Ilkay Gündogan je „Pepův hráč“ skrz naskrz. Vždy rozumí situaci, ve které se tým nachází. Vždy se chová správně, jeho náběhy jsou dokonalé v obraně i v útoku. Ví, kdy držet balon na své polovině, a kdy přišel čas vyvinout tlak směrem k pokutovému území soupeře. To je velmi dobrý rizikový management. Často ví, kde akce skončí. Proto dává góly z ničeho nic. Guardiola takové hráče potřebuje. Gündogan, na druhou stranu, taky specificky profituje ze svého trenéra, užívá si klidu, který pod Guardiolou vzniká.
Takhle se vytváří jednota. Guardiolovy týmy poznáte okamžitě, i když se díváte na staré černobílé televizi: podle volnosti při pohybu, sekvencí přihrávek, pozic v pokutovém území, driblinků, nebo toho, jak jeho tým jednotně tlačí míč dopředu a dostane veškeré dění zápasu na polovinu soupeře. To jsou věci, kterých kouč nedosáhne jen tím, že rozdá úkoly v šatně. Abyste dosáhli takové nadřazenosti, musíte makat každý den.
Když v roce 2016 začal pracovat v Manchesteru, přebudoval kádr. Po třetím místě dvakrát vyhrál titul, jednou skončil druhý. Teď je zase na vrcholu, a náskok není zrovna těsný. Jeho tým nikdy neklesne pod nastavenou úroveň, během 38 zápasů jsou naprosto minimalizované náhody. Pro anglické kluby je domácí liga nejdůležitější soutěží, přísun peněz je tam zdaleka největší. Konkurence je tvrdá. Z jedenácti klubů s největším obratem na světě jich šest pochází z Anglie. Nejlepších šest až osm týmů má aspoň tři čtyři hráče výjimečných schopností. Koncentrace kvality je unikátní. V uplynulé dekádě vyhrálo titul pět různých klubů. Jenom Guardiola se City jej dokázal obhájit, v roce 2019. Taky vyhrál pět z deseti pohárů.
Ale abyste vyhráli Ligu mistrů, potřebujete štěstí při losu a ve vyřazovací části. Od osmifinále či čtvrtfinále mezi sebou vždy bojuje desítka největších klubů v Evropě. Pokud během dubna a května nejsou fit všichni jejich nejlepší hráči, mají to těžké. Talentovaní hráči jsou velmi důležití. Během svého působení v Barceloně měl Guardiola čtyři až pět takových hráčů, kteří byli pravidelně vybíráni do nejlepší jedenáctky světa. To v Manchesteru nemá, navzdory velkým nákupům. Jak Guardiola jednou řekl, zázrační mladí hráči jako Kylian Mbappé a Neymar preferují metropole jako je Londýn a Paříž, nebo kluby s ohromnou historií. Čistě pohledem na hráčské kádry nepatří City mezi favority na vítězství v Lize mistrů. Především teď, když Sergio Agüero, ten hráč se speciálním talentem, už není v plné síle kvůli zraněním.
Když si vzpomenete na Guardiolovo úspěšné působení ve Španělsku, uvědomíte si, jak se umí adaptovat. Barca měla skvěle složený tým, kde skoro každý mohl hrát jakoukoli pozici. Vyhráli tituly v letech 2009 a 2011, úplně dusili své soupeře. Bylo možné, aby hráli takovým stylem, protože celý klub roky následuje ideály Johana Cruijffa o totálním fotbalu. Guardiola se zhlédl v této tradici – nejradši by do sestavy vybral jedenáctkrát Iniestu. Jinde dělal vůči svému idealismu kompromisy. V Mnichově nechal, ať si dva specialisté Franck Ribéry a Arjen Robben operují vysoko na krajích hřiště, místo nich se do středu, kde tým držel míč, posunuli krajní beci.
V tak vyrovnané soutěži, jakou je Premier League, Guardiola nebude moci dosáhnout takové dominance, jaké si užíval s Barcelonou a Bayernem. Citizens teď hrají defenzivnějším stylem, spoléhají na atleticky vyspělé obránce a sílu ve vzdušných soubojích. Občas odevzdají balon, stáhnou se, brání své pokutové území a čekají na možnost protiútoku. Pep se taky naučil vážit si jednoduchých gólů z rohů nebo střel z velké dálky. I takové branky jsou atraktivní.
Není zběhlý jen v ultra-útočném stylu tiki-taka. Své hráči rozvíjí na obou stranách hřiště, přemýšlí u nich o obranné i útočné fázi. Já byl ofenzivně laděný obránce, možná proto jsem s ním tak dobře vycházel. Pod jeho vedením obránci City organizují defenzivu mnohem precizněji. I Jerome Boateng říkal, že ho Guardiola naučil několik naprosto stěžejních věcí. V Bayernu jsme z trenéra Guardioly profitovali coby individuality, ale i jako kolektiv.
To se navzájem nevylučuje. U Guardioly musí každý hráč být prospěšný zájmům celku. Umí vymyslet pozice pro ty nejvýjimečnější hráče. Díky tomu mohl nechat Lionela Messiho, který se pod ním vyvinul v jeden z divů světa, úplně změnit roli hrotového útočníka. Ví, že velké zápasy rozhodují velcí hráči. Kreativita je pro něj důležitější než taktické schéma. Jeho fotbal je oslavou individuality. Pep Guardiola uznává své hráče, a nepovyšuje nad ně ani sebe, ani systém jako 4-3-3 nebo 3-5-2. Je pro hráče přítelem, a zároveň služebníkem.
