Nová doba!? Liga mistrů se nadechla ke změně: bez Guardioly a bez Realu
BLOG PHILIPPA LAHMA | Champions League by měla být pestrá, jinak to není zábava. V poslední době ale téhle soutěži dominují dva kluby. Už čtyři léta neproběhlo finále bez Realu Madrid nebo Manchesteru City a tři už nevyhrál nikdo jiný. Od roku 2014 navíc titul vždy připadl Španělsku nebo Anglii. Jedinou výjimkou byl Bayern Mnichov, který ale v roce 2020 těžil ze zvláštních okolností pandemie koronaviru. Pořád jen dva kluby – to je příliš málo rozmanitosti.
V sobotu ale uvidíme jiného vítěze, z jiné země. V Mnichově se ve finále střetnou Paris St.-Germain a Inter Milán. Francie proti Itálii – to se často nestává. Serie A, kdysi nejlepší liga světa, nevyhrála Ligu mistrů už patnáct let, Ligue 1 naposledy v roce 1993. V inaugurační sezoně Champions League tehdy Olympique Marseille s Rudim Völlerem porazil AC Milán. Od té doby se do finále dostaly jen dva francouzské kluby – AS Monaco v roce 2004 a PSG v roce 2020, oba prohrály.
PSG se zásadně změnilo. Ještě nedávno si klub mohl dovolit ofenzivní hvězdy světového fotbalu. To zaručovalo maximální pozornost. Katarským majitelům se ale už zřejmě podařilo uspokojit vlastní ješitnost; nyní jsou známí po celém světě. Teď nechávají dělat svou práci odborníka Luise Enriqueho. Trenér sází na mladé francouzské fotbalisty s výjimečnými schopnostmi a učí je hrát týmově. Najednou jedenáctka hraje organizovaně, brání disciplinovaně a skvěle kombinuje. Je to radost sledovat.
Největší proměnou prošel Ousmane Dembélé. Individualista nyní hraje pro tým. Přesunutý z křídla do středu hřiště neustále rozvíjí útočnou hru jako střelec i nahrávač. Velkou posilou je i Chviča Kvaracchelija, který přišel v zimě. Gruzínský křídelník mi svou bojovností připomíná bývalého spoluhráče Francka Ribéryho.
Paříž už měla víc peněz než domácí konkurence. Teď k tomu přidala principy, které definují týmový sport: trenérskou práci, cílenou přestupovou politiku a jasnou myšlenku. Klub začíná naplno využívat domácího monopolu a rozšiřuje ho. Díky tomu má jako první přístup k francouzským talentům – a Francie je známá jako obrovská líheň. Tato výsadní situace se podobá Bayernu Mnichov, jehož identita je po desetiletí založena na tom, že si bez překážek může stahovat nejlepší hráče bundesligy.
Liga bez soupeřů? Výhoda pro PSG
Další společný znak PSG a Bayernu je, že jsou ve svých domácích ligách víceméně bez konkurence – a tedy ušetřeni opotřebovávacím bojům, které jsou běžné v Premier League. I Manchester City měl tentokrát namále, tým Pepa Guardioly musel ze sebe vydat vše v Southamptonu a Fulhamu, aby skončil třetí. Že by PSG někdy nepostoupilo do Ligy mistrů, je prakticky nemyslitelné. Bayern se tak stalo naposledy v roce 2007 – a to byla výjimka.
A teď k Interu. Mám radost, že se tým dostal do finále podruhé v krátkém sledu. V roce 2023 mu pomohl los, ale v této sezoně vyřadil velká jména jako Bayern a Barcelonu. Povedlo se to proto, že dokonale ztělesňuje vše, co je typické pro italský fotbal. Jejich taktika je výborná, hrají jako tým, ovládají umění obrany a hrají s nakažlivým zápalem. Celý tým se stahuje za míč, kontroluje hru a spoléhá na protiútoky – to je recept na úspěch tohoto vyzrálého mužstva.
Takto Inter kompenzuje mnoho svých nedostatků – například to, že mu chybí špičkoví hráči. Jeho fotbalisté ze sebe vydávají maximum, protože cítí, že tohle může být jejich poslední šance. Inter mi připomíná Chelsea, která takhle uspěla proti nám. A také Inter z roku 2010, když nás porazil ve finále.
Takže City a Real tentokrát zůstávají jen diváky. Dokonale organizovaný stroj Pepa Guardioly ztratil ve svém devátém roce inspiraci. Všechno má svůj čas. Jsem zvědavý, jestli ho dokáže znovu postavit. A Real se mi v posledním vítězném finále nelíbil – soupeři měli pět jasných šancí. Bylo vidět, že to Carla Ancelottiho bolelo. On, který vyhrál Ligu mistrů pětkrát – víc než kdokoliv jiný – opouští Evropu a míří do Brazílie.
Je nynější sezona výjimkou, nebo přináší něco trvalého? Umím si představit, že úspěch PSG bude pokračovat. Klub několikrát selhal se starým modelem – Messi, Neymar, Mbappé. Teď je možné, že vyhraje titul hned v prvním roce po kulturní změně. Styl Interu je ale pro opakovaná vítězství nevhodný – na někdejší italskou dominanci z 90. let to zdaleka nemá.
Ale je dobré vědět, že všech pět velkých lig má šanci titul vyhrát – a ne jen dvě. To znamená, že Liga mistrů splňuje základní požadavek. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby se mohl zapojit i zbytek Evropy. Navzdory všem změnám ale jedna věc zůstává: na lavičce budou stát dva muži, kteří své řemeslo ovládají. Jasné filozofie jejich domovských zemí udělaly ze Simoneho Inzaghiho a Luise Enriqueho velikány trenérského světa. A stejně jako Carlo Ancelotti a Pep Guardiola pocházejí z Itálie a Španělska.
Autor byl kapitánem vítězného týmu MS 2014 a turnajovým ředitelem EURO 2024. Dnes patří se svými spolupracovníky mezi sportovní poradce VfB Stuttgart a je asistentem trenéra týmu U-12 ve svém domovském klubu FT Gern, kde hraje jeho syn. Deník Sport publikuje jeho komentáře v České republice exkluzivně, a to díky spolupráci s Die Zeit a jeho redaktorem Oliverem Fritschem.
