Mnichov vzplane: staří gladiátoři proti mladým vizionářům, kdo usedne na trůn?
Liga mistrů vyvrcholí v sobotu střetem dvou kontrastních fotbalových světů: vůbec poprvé proti sobě stanou Paris Saint-Germain a Inter Milán. A bude to peklo. Pařížané touží po trofeji, která jim v roce 2020 vyklouzla mezi prsty v lisabonské bitvě s Bayernem. Teď působí sevřeněji, dravěji, s novou tváří i srdcem. Inter kráčí za čtvrtou evropskou korunou, druhou od triumfu v roce 2010. Pod Inzaghim je ve finále podruhé za tři sezony: předloni padl s Manchesterem City nejtěsnějším rozdílem. Od roku 2020 stihl i stříbro z Evropské ligy, dvakrát ovládl Serii A i Coppa Italia – a znovu sahá po nejvyšší metě. Impozantní bilance. Možná i proto, že od Mourinhových časů žádný italský kolos ušatý pohár nepozvedl, zůstává tenhle Inter – ohnivý, houževnatý a tak trochu maniakální – až příliš snadno přehlížen. Neprávem.
Členové ostrahy spěchali dolů po schodech. Přiběhli k muži a stáhli ho zpátky z hrazení. Visel přes zábradlí druhé tribuny stadionu San Siro. Stačilo malinko pohnout nohama – a letěl dolů. Běžela 120. minuta a ten fanoušek Interu za posledních pár hodin prožil víc než za celý rok.
Zoufalství, které cítil na konci základní hrací doby, kdy jeho tým ztratil vedení 2:0 a prohrával 2:3, se mezitím přelilo v čirou euforii. Ochranka ho nemusela uklidňovat. Stál s rozpaženýma rukama a zpíval z plna hrdla spolu s hymnou, která duněla z reproduktorů: Sai, che sola non ti lascio mai. „Nikdy tě neopustím, to víš.“ Ne proti Barceloně v semifinále. A ne 31. května v Mnichově, kde Nerazzurri odehrají své druhé finále Ligy mistrů za tři sezony.
Fanoušek, o němž je řeč, vlastně neprovedl nic jiného než Davide Frattesi v 99. minutě. Náhradník Interu přelezl žlutou bránu pod Curva Nord a řval s tisíci dalších. Totéž udělal už v minulé sezoně, když v nastavení vstřelil vítězný gól proti Hellasu Verona, jímž pomohl k 20. scudettu. Ale tentokrát šlo o ještě víc. Jeho zásah v bláznivém výsledku 4:3, který znamenal postup přes Barcelonu celkovým skóre 7:6, měl sílu, jakou mívají jen legendární momenty.
Na kovovou bariéru pod tribunou se spolu s ním vrhl i kapitán Lautaro Martínez, který se držel jako klíště. Přitom měl být dávno mimo hru, střídal už v 70. minutě a původně vůbec neměl nastoupit. V prvním zápase v Katalánsku (3:3) si přivodil zranění. „Noha se mi chovala jinak, dva dny jsem probrečel,“ řekl pro Sky Italia. „Snažil jsem se vrátit, i když jsem nebyl stoprocentní. Žiju pro fotbal. Takový prostě jsem.“
Ruka z hrobu
Bylo to semifinále, které posunulo laťku. „Třináct gólů ve dvou zápasech…“ kroutil hlavou pravý bek Denzel Dumfries, jeden z hrdinů thrilleru, který rval nervy jak zip na holé kůži. Tým byl mrtvý a pohřbený. A pak se z hrobu natáhla ruka. Comeback střídal comeback. Až neskutečné.
„Po tom, co se dnes večer stalo, nemám slov,“ přiznal levý bek Federico Dimarco. Syn zelenináře z milánské čtvrti Porta Romana, který jako kluk stával mezi ultras na Curva Nord. Z trávníku odešel dřív než Lautaro, vyčerpaný z bránění Lamine Yamala. V tu chvíli už byl barcelonský návrat v plném proudu – druhá remontada během týdne. Eric Garcia snížil na 1:2 a Dimarco z lavičky jen bezmocně sledoval, jak Dani Olmo a Raphinha otočili dvojzápas naruby.
Inter je známý jako pazza – šílený. Javier Zanetti, bývalý kapitán a dnes viceprezident, kdysi se spoluhráči nazpíval hymnu Amala! Pazza Inter amala! „Miluj ho! Šílený Inter. Miluj ho!“
Píseň zmizela z playlistu San Sira, když v roce 2019 převzal tým Antonio Conte, a nevrátila se ani po jeho odchodu a nástupu Simoneho Inzaghiho. Vize byla jasná: klidnější, rozumnější Inter. Míň hysterie, víc racionality. Jenže maniakální náboj má tenhle klub vepsaný v genetickém kódu. Nedá se spoutat ani umlčet. A dřív nebo později stejně vybublá. Třeba v noci, jako byla ta 6. května s Barcelonou. Po všem, co se stalo, byli fanoušci v transu. Pazza je zpět.
Paměť Interu, jediného italského klubu, který od debutu v roce 1909 nikdy nesestoupil z nejvyšší soutěže, připomíná, že v tomhle dresu se nic nedává zadarmo. Když letos vpochodovali do Ligy mistrů s téměř neprůstřelnou obranou a v prvních 10 utkáních (osm ve skupině, dva s Feyenoordem v osmifinále) inkasovali jen dvakrát, v takřka binární sekvenci 0-0-0-0-0-1-0-0-0-1, působilo to téměř neinterovsky. Ale svědčilo to o jediném: tenhle tým dozrál. Ví, kam patří. Nemá se čeho bát.
Jenže… Hluboko pod tou vyspělostí pořád dříme starý běs a temnota uvnitř. Neusnuly. Jen čekají. A připomenou se přesně ve chvíli, kdy se zdá, že je všechno pod kontrolou.
Třeba v Barceloně, kde vedli o dvě branky, pak 3:2, a už si mysleli, že zlomili bitvu na 4:2, avšak radost zhatil VAR. Televizní čáry ukázaly milimetrový ofsajd Henrika Mchitarjana a trefa zmizela z tabule. Místo pojistky přišel úder mezi žebra a z Katalánska si odvezli jen remízu 3:3.
Ani v odvetě, kde opět vedli o dva góly a půlku zápasu měli nad Blaugranas navrch, se na San Siru okamžitě nespustila vlna extáze. Nikdo neseděl u telefonu, aby si hned rezervoval letenky do Mnichova. Věděli, co se stalo ve Španělsku. A znají také Inter.
V týdnech před prvním duelem byli Černomodří na cestě k treble, stejně jako v roce 2010. Jenže pak přišly dvě slepené porážky s Boloňou a AS Řím (obě 0:1), pád z čela Serie A a debakl v semifinále Coppa Italia po derby s AC Milán (0:3). Když v 87. minutě Raphinha dokončil barcelonský obrat a z lavičky Hansiho Flicka vyběhli jásající náhradníci, fanoušci Interu už si v duchu promítali nejčernější scénář: že slibná sezona skončí naprázdno. Dívali se na sebe, ale neviděli nic. Jen skelné pohledy ve světlech stadionu.
Inter pod Inzaghim má zvláštní talent ztratit i to, co už vypadá jako hotová věc. Připomnělo to jeho první ročník (2021-22), kdy Olivier Giroud v derby dvěma zásahy v závěru otočil skóre a AC Milán tím nastartoval hon za titulem. Letos se Nerazzurri spálili znovu – doma proti Parmě (z 2:0 na 2:2) i v lednovém Superpoháru v Rijádu, kde se vedení 2:0 nad Rossoneri rozplynulo v prach a stín. Prohra 2:3.
Snaha o obhajobu titulu a semifinálové tažení v domácích i evropských pohárech Inter něco stály. Ale ne všechno. V květnové odvetě s Barcelonou, za stavu 2:3 a v 93. minutě, letěl míč spíš z víry než z plánu – a doskákal k Denzelovi Dumfriesovi…
Trezor v ohni
Dumfries. Pořád on. Křídelní bek, který měl prsty ve všech třech gólech ve Španělsku a asistoval i u úvodní trefy Lautara na San Siru, patrně hledal svého kapitána i teď. Jenže Lautaro už seděl na lavičce. V barcelonském vápně nezbyl jediný útočník. Jen obránci. A jeden z nich – Francesco Acerbi – pravačkou, slabší nohou, vymetl roh a poslal řežbu do prodloužení. Najednou tenhle nejstarší tým Ligy mistrů vypadal jako znovuzrozený. Limity Interu v tu chvíli nepůsobily jako slabiny, ale jako nový strop.
Tohle mužstvo čelilo kritice kvůli nedostatečné šíři kádru, zvlášť ve srovnání s finálovou sestavou z roku 2023. Tehdy plnil roli žolíka Romelu Lukaku, připravený zasáhnout za Edina Džeka – a když se konečně dostal na hřiště, zahodil tutovku na srovnání proti City.
Letos připadla tahle úloha Mehdimu Taremimu. Volnému hráči z Porta, jenž v první italské sezoně zatím spíš tápal. Když se v 71. minutě zvedla tabule a místo Lautara naskočil právě on, tribuny to sotva vzaly na vědomí.
Jenže právě Taremi našel přihrávkou Frattesiho (vběhl do hry v 79. minutě) a ten zasadil rozhodující úder v dramatu s téměř shakespearovskými konturami. Stejně jako před měsícem v Mnichově proti Bayernu, kdy v 74. minutě nahradil Mchitarjana a těsně před koncem převrátil první čtvrtfinále gólem na 2:1. Střídání, dřív považovaná za Achillovu patu Inzaghiho repertoáru, tentokrát vynesly sladký jackpot.
Kouč měl z Frattesiho obrovskou radost. Prozradil, že italský reprezentant před utkáním netrénoval a až do poslední chvíle nebylo jisté, jestli se vůbec vejde na lavičku.
„Srdce mi bušilo jako o život,“ řekl viditelně dojatý Frattesi v přímém přenosu. „Je to neuvěřitelné. Takový večer, takové emoce už možná nikdy nezažiju. Je to šílené. Dneska tu byla celá moje rodina, tohle jednou budu vyprávět svým dětem. Když jsme v 87. minutě dostali třetí gól od Raphinhy, stejně jsem zařval na Marcuse Thurama: Kruci, to finále pořád ještě můžeme urvat!“
Bez Yanna Sommera by to Inter nezvládl. Barca sice nasázela šest gólů, ale švýcarský brankář patřil k titánům celého dvojzápasu a držel jako trezor v plamenech. Nerazzurri těžce nesli, že jen pár týdnů po finále v Istanbulu 2023 odchvátal André Onana do Manchesteru United, ale Sommer se ukázal jako famózní náhrada.
Inzaghi ve víru oslav ocenil jeho virtuozitu a dodal: „O Yamalovi už toho padlo dost. Ale já jsem viděl i jiné výjimečné borce. A hlavně ty svoje. Za nikoho bych je nevyměnil. Ne po takové noci. Dnes jsme potřebovali super super Inter. A kluci? V obou utkáních předvedli monstrózní výkon. Jinak by ve finále nestáli. Jsem hrdý, že jsem jejich trenér. Dali do toho duši.“
V uplynulé pětiletce dokázali v Evropě mimořádné věci. Hráli finále Evropské ligy (2020) i Ligy mistrů (2023). Dobyli Anfield, kde Lautaro vystřihl parádní trefu. Prosadili se na Camp Nou (2019), na půdě Realu Madrid (2020 – podívejte se na Barellovu patičkovou asistenci), v semifinálovém derby s AC Milán (2023) i letos proti Bayernu a znovu Barceloně.
Dějiny mají krátkou paměť pro poražené
A přesto, podobně jako jejich kapitán, se Inter mimo Itálii stále nedočkal uznání, jaké náleží jednomu z nejlepších týmů světa. Postup do finále v Istanbulu měl být zlomem. Už jen proto, jak tehdy zatlačil na Manchester City, několikrát byl centimetr od prodloužení a domů se vracel s aurou mužstva, které vědělo, že mohlo vyhrát. Ten výkon zanechal stopu. Ale měla být hlubší.
Možná to zašlo tak daleko jen proto, že dějiny mají krátkou paměť pro poražené. Možná se přidaly obavy, jestli tehdejší majitel nerozprodá kádr a udrží ho pohromadě. A možná v tom byla i pachuť minulé sezony, nejpovedenější za Inzaghiho éry, a přece promarněné.
Inter v prvním osmifinále převálcoval Atlético tak suverénně, že si měl vystlat aspoň třígólový polštář. Místo toho si odnesl jen tenkou přikrývku (1:0). A i když v Madridu znovu vedl, Pavardova minela darovala Griezmannovi rychlé srovnání. Živelné tribuny Metropolitanu a přesná střídání Diega Simeoneho pak spustily obrat – a Inter letěl ven dřív, než odpovídalo tomu, co v Champions League předváděl, a než by si za svůj fotbal zasloužil. Mohl dojít mnohem dál. Zvlášť když by mu ve čtvrtfinále stál v cestě hratelný Dortmund.
Pro nezasvěcené je dobré připomenout, že titul Interu v roce 2024 měl zvláštní význam. Po průlomu v Evropě a vpádu do finále LM 2023 získalo scudetto ještě větší lesk. Byl to Inzaghiho první triumf v Serii A, zásadní milník, který pomohl setřást nálepku trenéra úspěšného jen v pohárových soutěžích.
Neumí se prodat?
Pro klub to byla jubilejní 20. ligová koruna, která přinesla vytouženou druhou hvězdu na znak (každá značí 10 scudett). V Itálii je to mezník s nesmírnou symbolickou vahou. A že ho Inter zpečetil výhrou v derby nad AC Milán, jen umocnilo jeho historický rozměr.
V tomto kontextu se vyřazení s Atlétikem doma víceméně odpustilo. Ale jinde už tolik ne. Mimo Itálii se hodnota týmu měří podle toho, co právě ukazuje na evropské scéně, a podle toho byl Inter rázem zpochybněný. Před touhle sezonou se mezi favority často vůbec neobjevil, případně jen jako poznámka pod čarou. Ignoroval ho i superpočítač Opta, přestože v jeho žebříčcích výkonnosti pravidelně figuroval mezi špičkou.
A tak vyvstává otázka: proč? Je to zvláštnost tohoto ročníku? Projev frustrace, že Nerazzurri nepůsobí tak bezvadně jako loni? Nebo jde o něco hlubšího, třeba o zralost kádru? Inter je nejstarším celkem soutěže, výrazně starší než třeba PSG nebo Barcelona. A možná je těžší se nadchnout pro mužstvo, které má víc minulosti než budoucnosti.
Článek pokračuje pod infografikou
Důvod, proč Katalánci znovu uchvátili fanoušky, nespočívá jen ve fotbale Hansiho Flicka. Jde o návrat k esenci posledních 20 let. La Masía zas chrlí talenty a Barca má v rukávu nejen Gaviho, Paua Cubarsího, Marca Casada či Alejandra Baldeho, ale i Yamala, zázračného teenagera, který se nejvíc blíží myšlence nového Messiho. Je to návrat ke kořenům.
Italové naproti tomu takové trumfy nemají. V době, kdy se do popředí vrací driblink a hra s rizikem na krajích hřiště, postrádají čaroděje jako Kvaratskhelia, Vinícius Júnior, Yamal nebo třeba Rafael Leao. A přesto – kdyby ten gól, jaký Inter vstřelil v Mnichově, padl z kopaček Barcelony, obletěl by svět: 12 doteků, rotace postů, patička Thurama, vnější nárt Lautara. Mistrovská choreografie, která by se u Blaugranas velebila jako renesance tiki-taky. Jako manifest stylu. U Nerazzurri? Jen „pěkná akce“. Ale v ničem méně brilantní. Jen z jiného, ne tak prestižního ateliéru.
Inzaghi, podobně jako kdysi Max Allegri, by se mohl umět lépe prodat. Fotbalově na to má. Jen nemá angličtinu v malíku tak jako němečtí trenéři jeho generace nebo Luis Enrique. A Inter? To už dávno není tým italské staré školy. Jenže ti, kdo například Lautara nesledují pravidelně, ho mají pořád zafixovaného z MS v Kataru jako toho, koho zastínil Julián Álvarez. Že od té doby každou sezonu nasype přes 20 gólů, že byl nejlepším střelcem Copy América, kde převzal žezlo po Messim, a že ve velkých zápasech září častěji než ostatní? Jako by to mimo Apeninský poloostrov nikoho zvlášť nevzrušovalo.
Italské jádro Interu si v zahraničí nese spíš cejch nepostupů na MS 2018 a 2022 než gloriolu šampionů z EURO 2020. Pohled zvenčí na italský fotbal zůstává převážně pochmurný. Jestli za to může doznívající šrám z aféry Calciopoli (korupční skandál), rozpor mezi nostalgickými vzpomínkami na devadesátky a současnou realitou, nebo prostě jen klesající kupní síla tamních velkoklubů – důvodů se nabízí dost. Každý si může zvolit ten svůj.
Když v únoru po Boloni postupně padly i Atalanta, AC Milán a Juventus, jejich vyřazení z Ligy mistrů se okamžitě předkládalo jako důkaz dalšího sešupu. Bez ohledu na okolnosti jednotlivých duelů a sílu soupeřů byl dopad citelný, a to i kvůli tomu, kolik zástupců Itálie v soutěži měla: pět (odměna za nejlepší koeficient). A přesto i v sezoně, kterou většina analytiků řadí spíš k těm slabším, měla semifinalisty ve dvou ze tří evropských pohárů. Nechápejte to špatně, o Interu se mluví víc než dřív. Otázka ale zní: mluví se o něm dost?
Drsné vykoupení
Aby se to změnilo, musí buď vyhrát Champions League, nebo se dál pevněji usazovat mezi stálice milionářské elity. Podobně jako Atlético Madrid pod vedením Diega Simeoneho v uplynulé dekádě. Inzaghi by měl zůstat, a bude fascinující, jakým směrem se klub pod novým majitelem vydá.
Když se Juventus prodral do finále v letech 2015 a 2017, předseda Andrea Agnelli se nechal zlákat k podpisu Cristiana Ronalda s vírou, že právě on je tím posledním dílkem k překročení mety. Bylo to rozhodnutí, které připomínalo Ikarův let ke slunci. A Juventus z něj padá dodnes. Pokud Inter znovu propluje až těsně k pokladu, ale neuloupí ho, bude neméně poutavé sledovat, jak se zachová on.
Sezona PSG v Lize mistrů 2024/25 je příběhem vykoupení. Pryč jsou časy telenovely s Messim, Neymarem a Mbappém, kdy hvězdný třpyt pod tlakem evropské scény často pohasínal. Luis Enrique stvořil mužstvo, které se míň opírá o individuální bravuru a víc spoléhá na souhru. Ousmane Dembélé svými bleskovými sprinty, Khvicha Kvaratskhelia kouzly à la „Kvaradona“ a záložní trojice Vitinha, Joao Neves a Fabián Ruiz proměnili PSG v neúprosný stroj. Ligue 1 i Coupe de France už mají v kapse, teď je jejich jediným horizontem Champions League.
Pouť do Mnichova byla drsná. V osmifinále vyřadili Liverpool po penaltovém dramatu. Ve čtvrtfinále narazili na Aston Villu a rozjeli útočný koncert v nervy drásající přestřelce. Trefa Désirého Douého v Paříži byla čisté umění. Nejtěžší zkouška ale přišla v semifinále proti Arsenalu. První zápas na Emirates rozsekl brzký zásah Dembélého. V odvetě sice Gunners dominovali v držení míče, ale Ruizova raketa a gól Achrafa Hakimiho zpečetily celkový výsledek 3:1.
Enriqueho systém vysokého presinku a trpělivé práce s balonem dělá z PSG postrach pro každého. Se 33 góly v tomto ročníku Ligy mistrů jsou druzí za Barcelonou. A jejich umění přepnout z obrany do útoku během několika vteřin, často tažené průniky Kvary, Barcoly či Douého, je zbraň, na kterou má málokdo odpověď. Pro klub, který už utratil miliardy ve snaze tuhle trofej konečně získat, se Mnichov může stát místem naplněného osudu.
Hitchcock na tripu
PSG je ve varu a působí téměř bezchybně. Tým srší energií, vytrvalostí, technikou i explozivním tempem na křídlech. Střed pole řídí s metronomickou přesností, levý kraj patří možná nejlepšímu bekovi planety Nunu Mendesovi, vpředu řádí jedna z nejnebezpečnějších ofenziv v Evropě – a vzadu stojí majestátní Gigi Donnarumma, který v play off předvádí zákroky světové extratřídy.
A to nejpodstatnější? Drží pohromadě. Hrají jako jeden. Presují, brání, tvoří – všichni, pořád, bez výmluv. „Vidíte mužstvo, které má absolutní jasno v každé fázi hry a v každém pohybu, s míčem i bez něj,“ řekl po semifinále s Arsenalem Jack Wilshere, bývalý záložník Gunners.
Zatímco tažení PSG působilo jako promyšlený pochod, Inter připomínal zběsilý, infarktový sprint, u kterého hrozila akutní srdeční slabost. Inzaghiho četa je esencí italského fotbalu: taktická kázeň, obranná neústupnost – a pak výbuch šílenství. Jejich superschopností je umění přežít v chaosu. I když v Serii A zůstali za Neapolí a z Coppa Italia vypadli, evropská jízda Nerazzurri je dějová spirála, kterou by nevymyslel ani Hitchcock na amfetaminu. Ukazují tvář chlapů z ocele, co se odmítají vzdát.
„Proti Interu to bude těžké, ale myslím, že oni to cítí stejně,“ řekl Enrique. „Čeká nás velký souboj, náročný pro oba, zajímavý pro všechny.“
Dva skvělé týmy. Dva zasloužení finalisté. Technici proti gladiátorům. A jeden sobotní večer v mnichovském koloseu, který může být čímkoliv, jen ne obyčejný.
Dává to smysl. A zní to jako předehra k eposu.
Na co se zaměřit
První titul pro Paříž, druhý pro Enriqueho
Finále nabízí Paříži řadu možných milníků. První triumf by ukončil dlouholetý sen francouzského hegemona, který se nejvíc přiblížil naplnění v roce 2020, kdy došel až do finále. Výhra by zároveň mohla korunovat sezonu historickým treble, tedy vítězstvím v domácí lize, poháru i Lize mistrů. Luis Enrique už trojkorunu ve sbírce má. V roce 2015 ji získal s Barcelonou. Pokud by se mu teď podařil stejný kousek, zařadil by se po bok Pepa Guardioly jako teprve druhý trenér, který tento mimořádný úspěch dokázal dvakrát. Zároveň by se stal sedmým koučem, jenž dokázal vyhrát LM s více týmy. V této elitní společnosti už figurují Ancelotti, Happel, Heynckes, Hitzfeld, Mourinho a Guardiola.
Déjà vu Interu z roku 2010
Nerazzurri naposledy ovládli Ligu mistrů v roce 2010 pod vedením Josého Mourinha. Mezi tehdejší kampaní a letošní cestou do finále najdeme řadu paralel – tou nejvýraznější je semifinálová výhra nad Barcelonou, opět v dramatickém podání. Tehdy předvedl proti Kataláncům hrdinský výkon brankář Júlio César, letos ho důstojně napodobil Yann Sommer. V roce 2010 rozhodl první semifinále ofenzivní bek Maicon, tentokrát na sebe strhl pozornost Denzel Dumfries – dvěma góly a třemi asistencemi v dvojzápase jako by překonal i slavného Brazilce.
Prosadí se Martínez, nebo Dembélé?
Ve finále často rozhodují hráči, kteří přijdou ve správnou chvíli – a naplno ji využijí. Platilo to pro Lionela Messiho, Cristiana Ronalda i další, kteří se otiskli do historie památnými výkony v bojích o všechno. Kdo tím mužem bude tentokrát? Lautaro Martínez s 9 góly, nebo Ousmane Dembélé, autor 8 tref? Oba naznačili extra formu už v semifinále. Sedmadvacetiletý Argentinec, historicky nejlepší střelec Interu v LM, zdrtil Barcu. Dembélé direkty proti Gunners nasměroval Paříž do Mnichova. Který z těchto ofenzivních dravců bude mít poslední slovo?
Brankář zápasu?
Než některý z útočníků napíše zlatou kapitolu, bude muset najít skulinu v obranném štítu a přelstít muže v rukavicích, kteří drží klíče od brány. A těmi jsou výjimečně spolehliví Gianluigi Donnarumma a Yann Sommer, kteří chytali celou sezonu v excelentní formě, ale v semifinále přeřadili na vyšší rychlost. Donnarumma zářil proti Arsenalu, když zneškodnil vyložené šance Martina Ödegaarda i Bukaya Saky. Sommer se proti Barceloně blýskl sérií zázračných zákroků, zejména proti Yamalovi – zásahy na hranici reflexu a instinktu, které udržely Inter při životě. Zdá se, že oba si své nejlepší momenty šetří právě na tahouny protivníka. V roce 2001 získal Oliver Kahn jako první brankář ocenění pro Hráče finále, tehdy v dresu Bayernu, na stadionu Interu. Nabízí se otázka: zopakuje se historie, jen obráceně? A v Mnichově bude tentokrát trofej patřit gólmanovi Nerazzurri?
