I Slavia poznala: nejsme trendy. Český fotbal musí svléknout uniformu
KOMENTÁŘ RADKA ŠPRYŇARA | Když se Ivan Hašek před novináři a svazovým předsedou Petrem Fouskem pustil do obsáhlé analýzy neúspěšného mistrovství Evropy, nakonec mu nezbylo nic jiného, než sklapnout desky a pronést absolutně pravdivou větu: Nejsme trendy. V podobném duchu lamentoval také Jindřich Trpišovský poté, co jeho Slavia dostala za vyučenou na klubové úrovni s Lille. Rozdíl ve všech herních činnostech byl evidentní od prvních chvil úvodního zápasu play off Ligy mistrů. A také nejuznávanější český trenér současnosti byl nucen pronést slova, která se neposlouchají dobře, jsou tvrdá, ovšem založená na skutečném základě. „Udělali jsme všechno, ale nestačilo to…“
Český fotbal, byť Slavia má základní sestavu vypolstrovanou několikero zahraničními hráči, řeší už dlouhé roky to samé. Jeho produkty ztrácejí v individuálních dovednostech, v myšlení, v rychlosti. Ve středu fotbalového pelotonu se drží jen díky bojovnosti, urputnosti a tomu uzpůsobenému hernímu systému.
Jistě, můžete namítnout, že klubový fotbal v tuzemsku je od rozpadu federace na vrcholu. Je to do značné míry pravda. Liga táhne diváky, nasává více peněz, mění se myšlení jednotlivých aktérů, daří se v Evropě. I proto mohou dva kluby bojovat o Ligu mistrů a příští rok jde vítěz přímo do základní fáze početně rozšířené Ligy mistrů. Ovšem třeba úspěch Sparty (částečně i Slavie) je do značné míry závislý na příspěvku cizinců, o opravdovém stavu českého fotbalu to vypovídá jen částečně.
Absolutní špička, lépe řečeno širší špice (reprezentační i klubová) se prostě žene pryč. Je už na míle daleko. Nůžky se rok od roku rozevírají a český fotbal s tím nic nedělá. O tom, jak zoufale se promarnily roky v éře Petra Fouska, se autor toho komentáře zmiňoval již několikrát. Že ti nejlepší hrají jiný sport, pochopil národní tým během turnaje v Německu, najmě v zápase s Portugalskem, ale také s Gruzií, která měla v kádru borce s barevnější paletou individuálních dovedností, než bojovníci z Česka.
V úterý si do kyselého jablka kousla i Slavia, obličej se jí křiví ještě teď. Na vlastní oči viděla rozdíl ve všem. V ovládání míče, driblinku, vědomé součinnosti jednotlivých řad i samotných hráčů, v nekompromisní aktivitě po celém hřišti, v účinném presinku, neustálé náběhovosti, odvaze jeden proti jednomu, viz druhá branka Edona Zegrovy.
OSCL Lille, přední tým z mírně podceňované Lique 1, ukázal ve Valenciennes promyšlený sport ve vysoké rychlosti s přirozenou zodpovědností na obou stranách trávníku. Sešívaná jednotka se rázem ocitla v neřešitelných nesnázích. Za šest dní se oba týmy potkají znovu. Slavia doufá, že po francouzském školení vymyslí nový herní plán a najde klíče od dveří do Ligy mistrů. Přál bych jí to, stejně jako Spartě. Bylo by skvělé mít v nablýskané soutěži dva české týmy.
Mám však nepříjemný pocit, že by to jen posloužilo k zakrytí vážných problémů. Na lhaní do vlastní kapsy jsou někteří klíčoví muži v tuzemském fotbale opravdoví kadeti. Moc dobře vím, že v mládeži se ukazují zajímaví hráči, mohou být nositeli naší tradiční značky, ale spíše jde pořád o jedince. V Česku potřebujeme generovat mnohem víc hráčů schopných se už v teenagerovském věku prosazovat v dospělém fotbale a napomoci svléknout šedivou uniformu typického českého fotbalisty – toho zabejčeného bojovníka, co v zápase naběhá nejvíc kilometrů ze všech.
To je úkol, byť velmi nesnadný, zaměstnanců asociace a klubových trenérů. Je potřeba mít po ruce zřetelné nástroje, funkční plán, k jeho realizaci si klidně pozvat odborníky ze zahraničí (to přece není ostuda) a snažit se věci za každou cenu měnit. Jinak nehezké výjevy z trávníku ve Valenciennes se budou množit. Nikoliv v Lize mistrů, ale v čím dál více v konfrontaci s kvalitativně horšími celky v Evropské a Konferenční lize.
A to snad nikdo nechce. Česko bylo napříč sporty vždy ambiciózní zemí, tak jí buďme i nadále. A fotbal, největší seskupení lidí v jednom spolku, by měl udávat trend. Jenže po haškovsku řečeno: nejsme trendy… Dělejme s tím konečně něco!
