Vzpomínka na rozhodčího a funkcionáře Baťu: kytičky pro paní Baťovou
Byla to jedna z nejkrásnějších chvil mého elévského novinářského života. V roce 1988 jsem jako čerstvý redaktor týdeníku Gól dostal zadání vyzpovídat k Mezinárodnímu dni žen manželku tehdejšího generálního sekretáře československého fotbalu paní Jaroslavu Baťovou.
Vyzbrojil jsem se květinou a se svolením Rudolfa Bati zazvonil na zvonek jejich bytu v Jihlavské ulici v Praze.
Majitel nebyl doma, jak ostatně bývalo pro něj obvyklé, a jeho paní se rozpovídala. O bývalém věhlasném hokejovém rozhodčím a později fotbalovém funkcionáři jsem se dozvěděl tolik zajímavostí či pikantností, především že věčně není doma, že mi hned připadal nesmírně blízký. A i jeho vztah ke mně byl, aspoň se mi to zdálo, vřelejší než k novinářským kolegům.
Vídali jsme se pravidelně a nesčetněkrát.
„Ahoj, Stando, jak se máš?“ zahlaholil pokaždé. A sděloval mi ochotně i důvěrné informace. Líčil, jak se na podzim téhož roku marně pokoušel přemluvit fotbalové reprezentanty Luboše Kubíka a Ivo Knoflíčka, aby se vrátili z emigrace domů. Nebo jak složité bylo jednání s belgickým trenérem Paulem van Himstem při sjednávání zápasů kvalifikace na MS 1994 v USA. Valon neustoupil v ničem a nakonec postoupili soupeři.
Odkudkoli Baťa přiletěl, vždy měl spoustu zajímavých zážitků. A nebyl pořád doma. Když při posledním rozloučení v bazilice Nanebevzetí Panny Marie ve Strahovském klášteře jeho rakev obklopovaly desítky květin, pomyslel jsem si, že všechny patří jeho manželce, nyní už vdově Jaroslavě Baťové za její obrovskou obětavost a trpělivost.
Její Rudy opět nebude doma. A tentokrát se už bohužel nevrátí.
