„Už nebudu padat jako blbec…“ Jestli to Krmenčík myslí vážně, palec nahoru
Je to takový fotbalový coming out. Samozřejmě s nadsázkou. Ale ne zas tak velkou. Plzeňský i reprezentační útočník Michael Krmenčík se v otevřeném rozhovoru pro deník Sport „přihlásil“ k nešvaru, který je s ním spjat a každý to vidí: simulování a filmování. A co víc, veřejně prohlásil, že se ho zbaví. Ano, mělo by to být automatické, ale takhle to (nejen) ve fotbale nefunguje. I proto je to mimořádný okamžik.
Kanonýr přezdívaný „Krmelec“ je zvláštní případ, jeden z těch, který spolehlivě rozděluje fanoušky. Není snadné mu přijít na chuť, ať už kvůli ne příliš ladnému způsobu hry, nebo chování během utkání. Má svou cenu, něco v něm je, ale kazí si to nadmíru ochotnými pády na zem při jakémkoli kontaktu s protihráči, ve snaze těžit z toho, nejlépe penaltou. Přitom by to vzhledem ke své tělesné konstituci neměl a nemusel mít vůbec zapotřebí. Jenže má. Nebo dosud měl.
A všichni to o něm vědí. Proto se na něho vedle chvály valí odsudky. Sám jsem na tenhle jeho problém upozorňoval nesčíslněkrát – s dovětkem, že škodí svému fotbalovému vývoji, kariéře. I když problém – problém je tehdy, pokud ho někdo cítí a chce ho řešit. Donedávna to tak v Krmenčíkově případě neplatilo. Byť byl znát posun – to když útočník opět spadl v šestnáctce v ligovém utkání s Duklou a hned gestikuloval na sudího, že nechtěl filmovat. Jen nebylo jasné, nakolik to bylo upřímné a nakolik promyšlená ochrana před žlutou kartou. Liga ostatně proti simulantům vyhlásila před sezonou velké tažení.
Nyní Krmenčík postoupil na další a nejdůležitější level. Viz následující výroky: „Chtěl bych si posypat popel na hlavu. Když tam je kontakt, nesmím padat jako blbec. Vypadám jako blbec a musím to odstranit. Kvůli mně i klubu. Hodně lidí jsem si tím poštval proti sobě. Je to moje největší minus na herním projevu. Do budoucna už bude Krmenčík bez simulování.“ A trochu odlehčeně: „I moje mamka mi nadávala, že si to vůbec můžu dovolit. A pak se mnou kvůli tomu dva dny nemluvila.“
Kéž by takových mamek bylo více… Ale (o něco) vážněji. Je to mimořádná zpověď, v níž mimochodem došlo i na červenou kartu v odvetě předkola Ligy mistrů – tu Krmenčík považuje za největší hloupost ve své kariéře, jakkoli pro to mnoho lidí mělo pochopení (já ne). Ano, i ve mně to bojuje, zda chválit někoho za něco, co by mělo být běžné. Za prozření, k němuž by ideálně ani neměl být důvod. Jenže fotbal je v tomhle svět sám pro sebe, účel v něm světí prostředky. Hodí se všechny zbraně, které znamenají výhodu. A okolí vás v tom zpravidla utvrzuje.
Už proto je Krmenčíkova sebereflexe neobvyklá a svým způsobem i odvážná. Uvědomit si vlastní chyby a mluvit o nich není snadné pro nikoho. Stejně jako vystavit se nejen uznalým, ale logicky i pochybovačným či ironickým reakcím. Teď je klíčové, zda to všechno myslí upřímně a jde to autenticky z jeho nitra. Pokud ano, je to výborná zpráva, pro něho i pro fotbal. Jen tak bude ještě lepší a zbaví se jednoho z velkých nedostatků, dá příklad druhým. Pokud ne, nebude mu pomoci. Nálepka simulanta na něm ulpí navždy, neskonale se ztrapní a už mu nikdo neodpustí.
Na rozdíl od jiných totiž šel ještě dál: učinil veřejný slib, že bude hrát fér. Znovu: „Do budoucna už bude Krmenčík bez simulování.“ O to pozorněji a přísněji se bude okamžitě nahlížet na to, zda ho plní a odolá pokušení. A že zrovna v nejbližším utkání bude velké – pravděpodobně vyběhne proti Německu a ve službě za vlast se promine ledacos – takže to bude zkouška i nás všech.
Víc se pochopitelně budou řešit jeho vystoupení v dresu Plzně. Teprve ukázaná platí, uvidí se, zda se Krmenčík vskutku „obrátil“. Zatím s uznáním přijímám, co říká. A přeju mu, aby byl silný a své předsevzetí dodržel.
