Sparta k politování? Rosický musí eliminovat Jílkovy i své slabé stránky
Ta slova byla výstižná. Zněla takhle: „Sparta se poráží sama a její trenér je z toho asi nešťastný. On jim něco naordinuje, a oni dělají takové chyby.“ Tak pravil v neděli plzeňský trenér Pavel Vrba. Mohl si to dovolit, měl po výhře, byť dietní. To byla pro sparťany první špatná zpráva. A ta druhá? Dopracovali to tak daleko, že je politoval velitel nenáviděného rivala. Když se k tomu pak ještě přidá vzkaz útočníka Michaela Krmenčíka: „Přeju Spartě, ať se zvedne,“ horší už to asi opravdu být nemůže.
Sparta nepotřebuje budit lítost, ale respekt. Mít energii, drajv, vnitřní sílu, cílevědomě směřovat za úspěchem. Tyhle atributy však na všech frontách chybí. Hřiště je na očích nejvíc, takže: ani po 11. kole nelze hovořit o jasném herním stylu, pozitivní signály a vzedmutí jsou spíš matoucí.
Je-li první na ráně trenér Václav Jílek, tak na tom má navzdory své erudici podíl. Hráči nepůsobí dojmem, že vstřebávají jeho představy. Až úpěnlivé snaze je dirigovat a nabádat k plnění pokynů jako při pohárovém dramatu v Jihlavě (!) by spíš odpovídaly kulisy tréninkového hřiště.
Při určování základní sestavy jako by se nutná reakce na podivně se opakující zdravotní trable mísila s gesty, jež mají ukázat, že si trenér přece ví rady. Jenže realita je vyprázdní.
Ani vystupování není přesvědčivé, Jílek si nezřídka protiřečí. Jednou ve Spartě nejsou hráči kvalitnější než v Liberci, jindy jejich úroveň hájí a tým prý pracuje dobře.
Rosický na sebe zvýšil tlak angažováním bratra
Vypadá to, že do stolu jen pleskne dlaní, ale chtělo by bouchnout pěstí, nastavit konfrontačnější atmosféru a způsob práce s hráči. Odpovídá tomu však Jílkova osobnostní charakteristika?
