KOMENTÁŘ ŠTĚPÁNA FILÍPKA | Byl to evergreen, který se po pár měsících vždy vrátil na vrchol hitparády. Byť o to nikdo moc nestál. Že je to protimluv? Ano, ale takhle se odvíjel příběh Jana Nezmara v pražské Slavii.
Poté, co se po několika peripetiích uzavře, ho možná nejvýrazněji provází pocit úlevy – na všech stranách. Úlevy s určitým napětím bublajícím pod pokličkou vřelých slov na rozloučenou. I to může vypadat jako paradox, vždyť sportovní šéf a Slavia společně dosáhli kolosálních úspěchů. Jenže tenhle fotbalový svazek měl už dávno po sezoně.
Odcházení Jana Nezmara se nepříjemně táhlo a nikomu to neprospívalo. Hovořilo se o něm dlouho v zákulisí, na veřejnost se však nic dostat nemělo. A boss Jaroslav Tvrdík, jehož ústy Slavia výhradně hovoří, se toho držel skutečně poctivě. Až na srpnové předsezonní tiskové konferenci už nemohl zastírat, že se blíží rozuzlení. Do té doby z informací o tom, se v Edenu děje, vybíral jen některé, aby problém bagatelizoval, nebo zúžil pozornost jen na jeho část. Na druhé straně mu samozřejmě slouží ke cti, pokud bral někdy ohled na Nezmarovy soukromé starosti.
Tuto linii nelze opomenout. Tou hlavní, kterou Tvrdík nehodlal připustit, jsou však zásadní rozpory v pohledu na celkovou strategii klubu, jeho řízení a finanční politiku. Tvrdík to až ve finále Nezmarova působení eufemisticky popsal slovy „Honza má své vize…“ Nezmar sám to v březnu v Právu formuloval určitěji: „V Edenu jsem dva roky a čtvrt. A vůbec nebyl prostor to uchopit, jak bych si představoval…K systematickému procesu budování klubu jsme se vůbec nedostali.“
Dovedeno do absurdna, znamenalo by to, že nebývalý sukces Slavie přišel vlastně jakoby Nezmarovi navzdory. On sám o tom mluvil jinak: přišel předčasně. Klub na něj nebyl připraven tak, aby ústrojně zapadl do příběhu, který si se Slavií spojil.
Společným jmenovatelem Nezmarových „vizí“ bylo přesvědčení, že se nemůže vymanit z
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
