Video se připravuje ...
KOMENTÁŘ ŠTĚPÁNA FILÍPKA | My jsme nemocní jednou věcí. My jsme nemocní rozhodčími. Tak pravil před třemi lety Miroslav Pelta, protřelý a všemi mastmi mazaný fotbalový šéf. Anebo ještě jiný, starší citát: „Když vidím mistrovství světa a výkony rozhodčích, tak si říkám, že kdyby tohle bylo u nás, tak tady druhý den zasedá vláda.“ Jsou to krušné časy, když na sebe muži (a ženy) s píšťalkou i praporkem strhávají pomalu větší pozornost než hráči. Jenže tak to v Česku bylo – a stále je. Ostatně, byl to právě Pelta, který v nouzi musel do čela komise rozhodčích povolat bratrskou pomoc, tentokrát naštěstí z Polska.
Když se tu v létě 2016 zjevil Michal Listkiewicz, byl to důkaz absolutní personální nouze, zaseklého stavu, který měl na svědomí někdejší mocný boss Roman Berbr. A podle toho to taky dopadlo, když Peltu semlela dotační aféra. Listkiewicz vydržel ještě rok a pak se Berbr přičinil o jeho konec. Fotbalový impresário na to pak navázal fraškou se smutným hrdinou Jozefem Chovancem.
Když ho Berbr stáhl s sebou do propadliště, vyžádal si dosluhující předseda FAČR Martin Malík akvizici z UEFA. Dílem alibisticky, zčásti objektivně proto, že v téhle přechodné době se nikdo soudný a bezúhonný s rozhodčími zaplést nechtěl. Přitom bylo zřejmé, že pomoc z Evropy bude spíš jen formalitou a nijak efektivním překlenutím doby, než se ujme vlády nové vedení fotbalu.
Portugalec Vítor Manuel de Melo Pereira pojal českou misi poměrně volnomyšlenkářsky, s tuzemskými rozhodčími se ani pořádně neseznámil. Možná i proto, že si čtrnáctidenní pobyt doma či za českými hranicemi někdy prodloužil na měsíc… To, že mohl v čele komise v půli června stanout Radek Příhoda, je v kontextu poměrů v českém fotbale mimořádná událost. Bez vynuceného Berbrova odchodu by to nešlo. Ani bez celkové změny vedení FAČR. Člověk s kreditem by do té džungle jinak nevkročil – myslím, že i Příhoda moc dobře věděl, že by měl svázané ruce a byl jen štítem, za kterým by všechno jelo postaru.
Takovou úlohu na rozdíl od Chovance s jeho velmi nebezpečnou známostí, šíbrem Romanem Rogozem, hrát nechtěl. A dobře dělal. Nyní má úplně jinou pozici. Mohl mít zásadní vliv na obsazení komise rozhodčích, kam si přivedl své lidi. Včetně dvou bývalých kolegů, kteří se vymezili vůči Berbrovi, když byl ještě při síle: Libora Kovaříka a Antonína Korduly. Čímž nemá být řečeno, že protiberbovský postoj (alespoň v určité době) je automatickou kvalifikací.
Se silným mandátem Příhoda proškrtal listinu profesionálních sudích. Vyřadil z ní známá jména, na nichž přinejmenším ulpěla pověst lidí poslušně salutujících před „Náčelníkem“ Berbrem a plnících jeho příkazy. A to i díky funkcím na okresních či krajských svazech. Roli tu hraje někdy nesnadno uchopitelný pojem důvěryhodnost, u něhož vždy záleží na tom, kdo ho uplatňuje. Jestli je sám důvěry hoden.
Příhoda vymazal ze seznamu známé firmy, fotbalové synky „taťky“ Berbra a/nebo ty, kteří to s píšťalkou a praporkem moc neumějí, ale procházelo jim to. Často při tom jde o dvě kategorie a jednoho sudího...
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
