Kauza Barák: (Ne)mluvte, vyřešte to! Proč si český fotbal dává vlastňáky?
KOMENTÁŘ ŠTĚPÁNA FILÍPKA | Na tom, že byl Antonín Barák vyřazen z národního týmu a dosud se to navzdory zlomové pointě v kvalifikaci EURO 2024 nevyřešilo k všeobecnému prospěchu, mají větší či menší podíl obě strany. Nebudu proto dělat Barákovi rozvášněného obhájce, nebylo by to poctivé. Jasno mám nicméně v tom, že jde o další důkaz toho, že český fotbal si s těžko pochopitelnou vytrvalostí střílí vlastní góly, aniž by si to mohl dovolit. Topit se vlastní vinou v tak malém rybníčku, to je unikum.
Barák je osobitý hráč, s nímž nemusí být jednoduché vyjít, což poznali už třeba ve Slavii. Nejde o to, že by hřešil proti životosprávě a nechtěl si plnit profesionální povinnosti. Naopak několikrát ukázal, že má možná až „nečesky“ vyhraněnou představu, jak stoupat na vrchol. Potíž je nejspíš v jeho potřebě vyhraňovat se vůči dění kolem něho, jednoduše a lidově řečeno „do toho mluvit“.
Někdy to v sobě člověk má i trochu kverulantsky zakódované. Často by však na něco takového nedošlo ve zdravém prostředí. Co se týče druhého aspektu a konkrétně reprezentace, způsob, jakým se chová a vystupuje realizační tým a manažer Tomáš Pešír, je v lepším případě nešťastný, v mnoha ohledech rovnou amatérský. Když už to nedokáže Šilhavý, musí podobný problém včas vyřešit Pešír. Nebo ho alespoň srozumitelně vysvětlit. K tomu je však potřeba vedle patřičných dovedností autorita a respekt. To už se ovšem dostáváme k vedení FAČR. Jenže na Strahově nedávno zjistili, že vlastně ani pořádně neví, jestli je Pešír řádným, nebo jakýmsi pověřeným manažerem.
Navíc představa, jak je celý „realizák“ semknutý a na jedné lodi s hráči, je navíc spíše kolorovanou iluzí. A řeč není jen o reprezentantech, kteří musí vidět nedostatky v taktice i způsobu hry a třeba i Baráka soukromě podpořili. Když členové výkonného výboru asociace jednali o Šilhavého osudu, dostali prý z jeho okolí echo: Když to musí být, odvolejte ho, ale mě/nás nechte, zvládneme to.
V Polsku, které je předposledním soupeřem v kvalifikaci, frčí léta sousloví „český film“. Podle jedné definice vyjadřuje „neznámé nesrozumitelné vztahy korunované nepochopitelným bizarním humorem“ či chaos a zmatek. To sedí, byť Poláci se moc smát nemůžou, protože jsou na tom ještě hůř. Zatím. Kauza Barák tak pokračuje spletí slov o tom, kdo kdy s kým mluvil, nemluvil, mluvit by měl… Ve výsledku nechtěný hráč ještě víc odkryje, že to uvnitř „repre“ slušně doutná. A v (ne)poslední řadě není pro kvalifikační „buď, anebo“ k dispozici alespoň na část utkání nebo pro specifické úkoly asi tak jediný použitelný kreativní, byť rychlostně hůř vybavený záložník.
Jestli s ním někdo plánuje schůzku po konci kvalifikace, může se stát, že už na ni nepřijde. Tím nemyslím Baráka.
Kauza Barák je dalším důkazem toho, že český fotbal a lidi v něm si s těžko pochopitelnou vytrvalostí střílí vlastní góly, aniž by si to mohli dovolit.
