Barák poprvé o repre: Byl bych radši, kdybychom si to vyříkali jako chlapi
Na tohle se netrpělivě čekalo. Antonín Barák, toho času vyřazený z národního týmu kvůli chování a porušení vnitřních pravidel, se poprvé od té doby vyjádřil. V diskusi pro vybraná média přiznal extrémní chuť vrátit se k týmu a pomoct mu na mistrovství Evropy v příštím roce. „Nikdy jsem neměl v hlavě, že bych reprezentační kariéru ukončil. Nevzdávám se, mám svoje cíle,“ uvedl. Zároveň popsal okolnosti vyřazení z mužstva.
Záložník Fiorentiny připustil, že v březnu nezvládl situaci, kdy nebyl nominovaný do základní sestavy s Polskem. „Za to jsem se trenérovi v telefonním rozhovoru omluvil,“ prohlásil.
Dále popsal zásadní schůzku s realizačním týmem v Moldavsku, která do značné míry vedla k jeho aktuálnímu konci v národním týmu. „Pan manažer Pešír mi řekl, že jsem vypadal, že si o nich myslím, že jsou úplní debilové. Pokud někdo soudí na základě domněnek... Bylo by mi milejší, kdybychom si vše vyříkali jako chlapi,“ dodal.
Proč jste dosud nechal celou záležitost plynout a k ničemu se nevyjadřoval?
„Začnu zeširoka. Před červnovým finálovým zápasem Konferenční ligy proti West Hamu se mi začal rozjíždět oboustranný zápal plic. Pod antibiotiky jsem byl schopný zvládnout aspoň minimální část zápasu. Už nějaký týden před tím to nebylo dobrý. Měl jsem horečky, nemoc se po zápase ještě víc projevila, šel jsem přes hranu. Stav se zhoršil natolik, že jsem musel být hospitalizován ve Vojenské nemocnici v Praze. Byl jsem tam týden, stejně tak během dovolené v Turecku. Dostalo se to až do fáze, že se mi udělal výpotek na perikardu. Naštěstí se mně nedostal do srdce, což by byl velký problém. Kvůli tomu jsem na nic nereagoval. Soustředil jsem se na rekonvalescenci. K uzdravení došlo až po několika vyšetřeních v Římě. Dostal jsem zelenou vrátit se k týmu, což bylo na přelomu srpna a září.“
Jenže informace o celém případu se navenek dostaly už před finále Konferenční ligy.
„Ano, v médiích proběhly určité spekulace. Fanoušci si to mohli přečíst. Psalo se, že nechci reprezentovat, že nechci hrát za nároďák. Já přitom nikdy neodmítl pozvánku do národního týmu. Ani v mládežnických reprezentacích. Vždycky jsem byl k dispozici jakémukoliv trenérovi. Když to jenom trochu šlo, pokaždé jsem přijel.“
Hodně se řešilo, že uvnitř reprezentace panuje napětí mezi vámi a právě hráči West Hamu s Tomášem Součkem a Vladimírem Coufalem. Je to pravda?
„Není. Nikdy jsem s nikým neměl problém fyzický ani verbální. Troufnu si říct, že skoro se všemi mám nadstandardní vztahy. To, co se dostalo ven, je absolutní nesmysl.“
Co vás kromě zdravotního stavu vedlo k tomu, že veřejně vystupujete až nyní?
„Nechtěl jsem ovlivňovat reprezentaci a vytvářet na tým tlak scestnou kauzu. Proto jsem stál v ústraní. Teď vše vysvětlím. Před říjnovým srazem pan Šilhavý uvedl, že je řada na mě a měl bych se ozvat realizačnímu týmu, aby se situace začala řešit. Hned druhý den jsem panu Šilhavému volal. Zrovna byl v autě. Byl u toho i manažer Pešír. Celé to trvalo dvacet minut. Třikrát po sobě jsem se zeptal trenéra, jaká interní pravidla jsem porušil. Nebylo mi to vysvětleno, prý mi všechno bylo řečeno na předchozích srazech. Ano, měli jsme spolu pár pohovorů, ale já si nebyl vědom porušování interních pravidel. Vždycky jsem se choval jako profesionál, nikdy se mnou nebyl problém. Ať v tréninkovém procesu, nebo třeba včasného příchodu na mítinky. V průběhu telefonátu do diskuse vstoupil Tomáš Pešír a vrátil se k pohovoru v Moldavsku. Tehdy jsme měli během jednoho srazu dokonce dva.“
Ten první proběhl před zápasem s Polskem?
„Ano. Trenér mi řekl, že nebudu hrát. Naprosto přiznávám, že jde o jediný moment, za který mi mohou něco říct. Absence v sestavě mě naštvala, emočně jsem to nezvládl. Cítil jsem se skvěle ve Fiorentině. Týmu jsem měl, co dát. Těšil jsem se na velký zápas s Polskem a neustál jsem to. Na druhou stranu stává se to dnes a denně. Já se tenkrát vážně cítil ve formě. Proto jsem byl naštvaný.“
A druhý pohovor proběhl v Moldavsku. Sedí to?
„Přesně tak. Tomáš Pešír mi pak během zmiňovaného telefonátu říkal, že to vypadalo, že si o nich myslím, že jsou úplní debilové.“
Co jste odpověděl?
„Opáčil jsem, zda mají veřejné výstupy do médií založené na domněnkách. Že jsem si něco myslel... Já si taky mohu myslet, že si o mně něco myslíte. Šlo prostě o čistou domněnku, nic podloženého. Telefonát skončil vyjádřením pana Šilhavého, že je rád, že jsem se ozval. Tím to skončilo.“
A dál?
„Žil jsem v domnění, že jsem udělal vstřícný krok a věci jsme si vyjasnili. Také jsem řekl, že bych byl rád, kdyby komunikace neprobíhala přes média. Ale pokud budou mít vůči mně cokoliv, ať to řeší jako chlapi. Ať mně to řeknou do očí a bavíme se upřímně. A když spolu nebudeme názorově souhlasit, ať si to řekneme. Prosil jsem je o to, zda by bylo možné takovou komunikaci vést. Dál jsem se k tomu nevyjadřoval. Získal jsem pocit, že to celé nabralo správný směr.“
Jenže na listopadový finiš kvalifikace jste v nominaci zase nebyl.
„Naprosto to respektuji, nemám s tím žádný problém. Nicméně se ke mně dostaly informace z tiskové konference ohledně vyjádření pana Šilhavého. On odpověděl, že se situace nijak neposunula a vývoj žádný není. To pro mě byl impuls k mediálnímu vystoupení. Očekával jsem, že trenér moje nezařazení vysvětlí nedostatečnou minutáží, výkonností, nebo že má na můj post lepší hráče. S tím bych neměl absolutně problém. Nicméně jeho vyjádření už na mě bylo moc. Byl bych rád, kdyby moje dnešní zpověď uzavřela celý kruh, ve kterém se plácáme delší dobu. Chci, aby to celé skončilo. Aby se v médiích přestalo řešit, že Tonda Barák je rebel. Tonda Barák si nebere nic osobně, Tonda Barák je naprosto v pohodě. Má čistý stůl, čisté svědomí a chuť reprezentovat.“
Chápu to správně, že vaše vyřazení se uskutečnilo na základě toho, že realizační tým si myslí, že si něco myslíte?
„Zhruba takhle mi to bylo řečeno. Takhle to řekl manažer Pešír. Možná jsem se někdy vyjádřil k zápasu, že to možná někdy nebylo oukej… Ale to se jen domnívám, já chci fakta.“
Tušíte, jak ze zákopů ven? Udělal jste první krok a stejně se nic nestalo. Schůzka, o které mluvil předseda svazu Petr Fousek, také neproběhla…
„O žádné schůzce nic nevím. Možná to měli v plánu, ale mě nikdo nekontaktoval, nic mi řečeno nebylo. A jinak? Dobrá otázka. Sám nevím, co by teď bylo správně. Rozebíral jsem to s lidmi, ke kterým mám velkou důvěru a kteří mi vždycky uměli správně poradit. Já nevím, jestli mám volat, abych byl nominovaný... To asi ne. Čekal jsem, že pokud budu v užším hledáčku, budu kontaktován. Nebyl jsem, což respektuju. Jen jsem čekal jiné vyjádření k mé osobě, protože ten krok jsem udělal. Teď proběhne listopadová reprezentace, další sraz bude až v březnu a bude nějaký čas si to vyhodnotit. Měl bych asi dostat nějaké echo, pokud se se mnou počítá směrem k reprezentaci, pokud má realizační tým v úmyslu hodnotit mě na základě mých výkonů, tak by měla proběhnout asi nějaká komunikace i z jejich strany a pobavit se o tom, jak to třeba může vypadat. Nevím, já fakt nevím, tohle je hrozně složitá otázka pro mě. Uvidíme, jak se to vyvine. Já jsem otevřený, nikdy jsem reprezentaci neodmítnul. Já jsem k dispozici. Toť vše.“
Jak moc jste tuto situaci, tuto nutnost se ozvat, řešil s tátou?
„Taťka samozřejmě patří do užšího kruhu lidí, s nimiž tyto věci řeším. Řešil jsem to i s manželkou, řešil jsem to i se svým agentem, s několika kamarády i několika reprezentačními kolegy. Nebudu jmenovat, ale i s nimi. Taťka je z toho samozřejmě špatný, protože pro každého otce je asi krásný vidět syna v reprezentačním dresu. Přišlo mu to taky celé nešťastné. Pro mě asi bylo nejtěžší ne to, že jsem nejezdil na reprezentační srazy, ale vidět tyhle lidi, jak to prožívají. To mě vlastně dokopalo k tomu, že jsem teď tady s vámi. Chtěl bych to ukončit i směrem k nim, aby měli větší klid.“
Řekl jste, že jste neměl problém se žádným z hráčů, a naznačil jste, že jste to s některými z nich řešil. Cítil jste od nich podporu v průběhu těch měsíců?
„Určitě. Ale nechtěl bych tímto nějak stavět tým proti realizačnímu týmu, proti trenérovi. To vůbec ne, to bych nerad dopustil tuhle situaci. Nás čeká hrozně důležitý sraz a já jsem si toho naprosto vědom. Ale samozřejmě je to mrzelo. Cítím od hodně kluků podporu, a to z lidské stránky, protože mě znají, i z té fotbalové, protože můžu týmu z jejich pohledu něco dát, můžu být prospěšný. Což mě hrozně těší. Vždycky je to příjemné slyšet od kluků. Potěšilo mě i vyjádření Páti Schicka, se kterým máme velmi dobrý vztah, do médií, kdy podpořil to, abych se do nároďáku vrátil nebo aby tenhle stav skončil. Aby se tyhle věci neřešily nebo spíš aby se vyřešily. Já s klukama určitě v komunikaci jsem, z hodně z nich, a že by mi někdo nevzal telefon nebo mě zavrhnul, to se mi nestalo. Zatím. Naštěstí.“
Napadlo vás přitom všem, třeba v tom nejtemnějším období, že ukončíte reprezentační kariéru?
„Nikdy jsem to v hlavě neměl. Nevzdávám se, mám své sny, své cíle. Ani bych to nenazval sny, jako spíš cíle, ať už krátkodobé, nebo dlouhodobé. Vím, kam mířím, mám to jasně před sebou. A z tohohle hlediska pro mě nepřipadalo v úvahu, že bych se vzdal a řekl, že končím. Strašně fanoušků mě podpořilo, přáli si, abych reprezentoval. Nechápali tu situaci. Já i díky nim si nedovedu představit, že bych nechal nároďák ve štychu. Když budu dobrý na hřišti, chci jednoznačně pomoct a chci dělat českému fanouškovi radost, chci pomáhat vyhrávat zápasy.“
Není to tak, že větší animozita, než mezi vámi a trenéry, je mezi vámi a manažerem Tomášem Pešírem?
„Nikdy mezi námi žádný konflikt neproběhl. Alespoň si toho určitě nejsem vědom. Jestli je tam něco z jeho strany, to se musíte zeptat jeho. Já necítím nic osobního. Po zkušenostech s určitými lidmi, které jsem prodělal i v Česku, si neberu věci osobně, protože by mi to akorát škodilo a trápil bych se. Chci mít čistou mysl a soustředit se na to, co chci dělat. Z mé strany žádný problém není. Jestli z jeho strany je, ať mi zavolá a můžeme to vyřešit jako chlapi, není problém.“
Jak budete sledovat vývoj ohledně reprezentačního trenéra? To, zda Jaroslav Šilhavý s realizačním týmem zůstane. Dělá to dojem, že takto je cesta zavřená, a možná by se otevřela, kdyby přišel nový trenér. Vnímáte to tak?
„Já to tak nevnímám. Nechci to tak vnímat. Neřeším to. Pro mě není důležité, kdo bude trenér. Já nikdy nejezdil na nároďák kvůli trenérovi. Já jezdil reprezentovat. Je to pro mě svým způsobem i podřadné, kdo bude nebo nebude trénovat. Samozřejmě, když tam bude ten nejlepší trenér, co se týče trenérských dovedností a kvalit, tak je to pro vás výhoda. Ale to, jaký je tam člověk, to pro mě nehraje žádnou roli. Já jsem s tímhle v pohodě a jezdím čistě reprezentovat. Asi ani do budoucna už nikdy nebudeme kamarádi s panem Šilhavým, nepůjdeme si sednout a popovídat si, ale vnímám, že není vůbec důležitý, aby hráč s trenérem měl nadstandardní mezilidský vztah. Je to čistě postavené na té profesionální složce a já jsem profesionál. Všichni by měli být, kdo dělají svou práci. Já vztahy jakoby neřeším a jsou mi vlastně jedno, protože na hřišti je jedno, jestli jste s trenérem kamarád nebo se spoluhráčem chodíte třikrát týdně na večeři, nebo se nemusíte. Tam prostě hrajete za to triko a chcete vyhrát pro ten nároďák. Jsem nastavený čistě na toho lva. Ale samozřejmě, situaci budu sledovat, protože jsem fanoušek českého fotbalu a jsem fanoušek nároďáku. Byl jsem členem a pořád se i beru za člena reprezentace, takže vývoj budu sledovat a zajímá mě, kdo případně bude nový trenér, nebo pan Šilhavý bude potvrzen dál.“
Ještě se chci vrátit ke schůzce k Moldavsku, protože ta byla zásadní proto, že jste byl vyřazen z reprezentace. Můžete ji nějak popsat? Co jste vy řekl, nebo neřekl…
„Určitě. Schůzka proběhla na základě toho, že jsme byli tři hráči – opět nebudu jmenovat – kteří jsme nějakým stylem rozhodnutí realizačního týmu směrem k Polsku nevzali. Tímto směrem jsme měli všichni tři pohovor v Moldavsku. Tam jsem byl obeznámen, že se mou chtějí mluvit, že se jim nelíbí moje chování a vystupování vůči týmu. Že tam jsou noví kluci, kteří byli povoláni poprvé, myslím, že se jednalo třeba o Martina Vitíka, který zrovna debutoval. A že to z mé strany není dobré, abych dělal takové ksichty, abych se takhle tvářil. Ale bylo mi i řečeno, co si vybavuju, že z těch tří hráčů z toho vylejzám nejlíp, že jsem se zachoval nejlíp. Takže to bych taky rád zmínil. Já jsem na to nijak nereagoval. Maximálně jsem řekl, že jsem naštvaný. To jsem přiznal, to určitě. O tom jsem mluvil, že mě to rozhodnutí štve a že jsem ho nedokázal kousnout. Ale další vyjádření jsem k tomu neměl. Nevím, jestli jsem řekl – to si nejsem jistý – že tím, že jsem naštvaný, že mám dělat křivé obličeje a že se pořád neusmívám, tak snad neovlivním tým. Nepřijde mi to nic hrozného. Ale na druhou stranu a s odstupem po vyprchání emocí říkám, že jsem je chápal. Proto v říjnu, v tom zmíněném telefonátu, jsem se za tadyto chování omluvil. To je fakt jediná věc, kterou já cítím, že jsem možná mohl reagovat a zachovat se líp. Přenést se přes to. Být silnější. Beru to jako zkušenost, která mě naučila a posunula dál. Takhle ta schůzka proběhla.“
„Vyjádření Antonína Baráka jsme zaznamenali. Rozhodnutí nenominovat ho i důvody, které k tomu vedly, telefonická komunikace i následná vyjádření ukázaly, že osobní schůzka, která je v plánu, je na místě. Po odehrání kvalifikace bude prostor věci, které by měly zůstat v kabině, řešit. Reprezentace se v tuto chvíli maximálně koncentruje jen na závěr kvalifikace o postup na EURO 2024.“ |
