Uchlastám se k smrti. Martine Fenine, věřím ti to. Ale tohle parte roztrhej!
KOMENTÁŘ ŠTĚPÁNA FILÍPKA | Je to smutný příběh, který míří ke špatnému konci. Co špatnému, přímo tragickému. Vždyť to předpovídá sám jeho smutný hrdina, vlastně je to prý otázka času. „Dřív nebo později se uchlastám k smrti,“ prohlásil bývalý útočník Martin Fenin. Sedmatřicetiletý muž, jemuž nevyšel další, již několikátý pokus o cestu ze dna. On se totiž od něho neodrazil, on po něm dál klopýtá a plete nohama. Takhle to ale vážně dál nejde. Pomozte, kdo ještě můžete, zachraňte Fenina! Ale hlavně, Martine, musíš chtít a udělat to ty sám. Nepiš si dopředu parte, roztrhej ho, vzpamatuj se! Vždyť tu jde opravdu o život...
Všechno to zkraje tohoto roku vypadalo nadějně – tedy pro ty, kdo po všech eskapádách, které má Fenin za sebou, ještě věřili, že to může zvládnout. A upřímně řečeno, nejsem, si jist, kolik bychom jich napočítali...
V každém případě to nebylo poprvé, co někdejší mimořádný talent českého fotbalu a vicemistr světa dvacítek, jenž to dotáhl do bundesligy, prošel dveřmi protialkoholní léčebny, jen se o tom moc nevědělo.
K tomu, aby naposledy zkusil tu v Červeném Dvoře, ho přiměli někdejší reprezentační parťáci Tomáš Ujfaluši a Milan Baroš, posledně jmenovaný ho tam přímo dovezl. Starala se i šéfka „hráčských odborů“ Markéta Haindlová.
Po třech měsících se o všem Fenin rozhodl promluvit, i když slyšel radu: Nic ještě neříkej, počkej, dokud nebudeš mít jistotu, že ses z toho opravdu vyhrabal.
Ve velkém rozhovoru pro deník Sport a server iSport.cz tak padly i tyto věty: „Jsem strašně klidnej. Dělá mi dobře, když jsem mezi lidmi, co pijou, a já nepiju. Dává mi to strašné sebevědomí. Terapeuti na jednu stranu chápou, že někdo to může mít nastavený takhle, ale na druhou stranu říkají, že je to hrozně nebezpečný. Protože chlast je blízko. Ale mně to strašně pomáhá. Když si řeknu, že ne, tak ne!“ Nebo: „V životě nevěřím na náhody. Takže si myslím, že takhle nějak to mělo být. Že se prostě uzavřel kruh a začínám zase od nuly.“
Poutá o pozornost, nebo žádá o pomoc?
Jenže to bylo v dubnu. Je půlka července a Fenin o sobě reportérovi německého deníku Bild v řeporyjském sportbaru nad skleničkou vinného střiku podal jinou, truchlivou zprávu. O ztroskotanci, který do toho zase spadl. Který má čerstvě po rozvodu, po němž už nevídá malou dceru, kterou podle svých slov miluje. Takže...
„Ano, chlastám. Každý den. Denně od té doby, co jsem vylezl z léčebny,“ tvrdí nyní, jakkoli to po návratu podle všeho přece jen pár týdnů bez alhokolu (a pravděpodobně i drog) vydržel. „Teď jenom koukám celý den na Youtube a piju Jägermeistera, abych zahnal stesk. Dřív nebo později se uchlastám k smrti,“ popsal stav, ve kterém se nachází.
A navzdory letním vedrům z toho mrazí. I proto, že už jednou mohlo být po něm, když měl akutní zánět slinivky. To byl ještě v nějaké kondici, podruhé už by to mohlo být fatální. Jestli ho jeho ničivý způsob života nedožene jinak.
Otázkou je, zda Fenin někdy přesně ví, co říká, zda nepromlouvá spíš jeho zastřená mysl. Není jisté, kdy mu věřit, a kdy ne. Zda na sebe nechce upoutat pozornost a žádá o pomoc, což by byl ten lepší případ.
Je to citlivá záležitost, rád bych co nejvíc vážil slova. Nechci nakukovat někomu klíčovou dírkou, nebo rovnou oknem nebo vylámanými dveřmi do soukromého života, vstoupit bez pozvání. Přesto to udělám. A touhle, veřejnou formou. Už teď jsou dny, kdy se Feninovi nedá dovolat, a já nechci, aby jednou nebyl nedostupný – natrvalo.
Nepochybuju o tom, že Ujfaluši či Baroš a další udělali hodně, spíš maximum. Že to s Feninem, který už zřejmě sám další pokus s pobytem v léčebně vzdal, zkoušejí dál. I když vidí, že to nenese výsledky, že s ním nejde hnout.
Vůbec bych se nedivil tomu, kdyby jim došla trpělivost a zlomili nad ním hůl. Přesto, prosím, vydržte ještě. Stejně jako kdokoli jiný z jeho okolí, které už tolikrát zklamal. A vůbec každý, kdo můžete pomoct, pokuste se o to. Tady jde opravdu o všechno. Už hodně fotbalistů zemřelo kvůli nejrůznějším trablům, ať – proboha – nepřibude další.
Ale co je hlavní... A teď si dovolím (znovu) tykat, i bez podání ruky a souhlasu, protože tohle je skutečně důležitá chvíle. Životně důležitá. Martine, vzpamatuj se! Na tobě přece záleží nejvíc. Když nebudeš chtít sám, nepůjde to. Každá rada od někoho, kdo se jako ty netočil v bludném kruhu, může vyznít lacině, ale i tak: najdi si nějakou náplň, smysl života a vydrž u toho. Byť by to bylo to nejjednodušší, co tě napadne, na víc to nyní není.
Neživ v sobě skutečné či domnělé křivdy, že ti někdo ublížil, ať už bulvár nebo kdokoli jiný. Jestli tě ještě víc sestřelil rozvod, udělej všechno pro to, abys mohl dceru znovu vídat. Abys poskytl dostatečnou záruku, že u tebe bude v bezpečí. Nemůžeš se divit tomu, že to teď nejde. Udělej to, najdi sílu – když ne pro sebe, tak pro ni. Aby se za tátu nestyděla. Aby ho ještě měla.
Nemám právo ti mluvit do života. Tohle je ale dost dobře možná poslední šance.
Tak ji proměň – a to parte roztrhej.
