Zrovna jsem dorazil domů ze zápasu s Vancouverem. Měl bych jít spát, ale ještě to se mnou šije. Jsem naštvaný. Zase jsme prohráli, už popáté v řadě. Nevím, co se děje, ale zatím se nám vůbec nedaří. Je to ale hlavně v nás, hráčích. Vůbec nehrajeme svoji hru, necháme soupeře, aby si s námi dělal, co chce. Sami se do šancí dostáváme minimálně. Děláme obrovské chyby, ani to štěstí nám nejde naproti. Soupeř má jednu šanci a hned je z toho gól.
Přemýšlel jsem, čím to může být. Tým se přes léto skoro nezměnil. Pořád jsme ta parta, která to dotáhla do finále konference. Naše hra pět na pět je strašná, všichni jsme hluboko v minusu.
V defenzivě se všichni motáme, neděláme, co bychom měli. Dokola jednoduché hrubky. Vždycky rychle inkasujeme a pak ten zápas jen honíme. Minulé roky jsme byli zvyklí doma dominovat, teď se ale hrozně hledáme. Atmosféra je blbá, strašně mě to štve.
Není to pro mě jednoduché, takovou situaci jsem zatím nikdy nezažil. Snažím se na to nemyslet, po večerech vám to ale stejně v hlavě šrotuje. Pořád není důvod k nějaké panice, sezona je stále teprve na začátku. St. Louis bylo v lednu poslední, nakonec bralo Stanley Cup. Tím se ale uklidňovat nemůžeme. Musíme začít vyhrávat, protože za chvíli už může být pozdě. Musíme se vzchopit, protože takhle to dál nejde.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
