Měl „Limba“ mlčet? Ne! Proč se zpovídat z toho, co řekl médiím
Fotbalový obránce David Limberský dnes usedne před Disciplinární komisi Fotbalové asociace České republiky. Strahovský tribunál na něj vytáhne dva hříchy: dva týdny starý nafilmovaný pád ve šlágru se Spartou a následné výroky na adresu letenského rivala.
Plzeňský obránce a reprezentant tehdy bezprostředně po zápase (ještě zpocený a v dresu) nechápal, proč soupeř zvažoval, že vůbec nenastoupí do druhého poločasu. K tomu přidal, že by rozhodně neměl brečet, protože mu rozhodčí pomohli ke dvaceti titulům.
Pád před penaltou je jasný. Nechť jej „Limba“ obhajuje, vysvětluje, případně za něj nese plné následky, jako tomu bylo v předchozích případech třeba u mladoboleslavského Jana Chramosty. O dost složitějším případem je ale druhý „hřích“.
Proč by se měl fotbalista zpovídat z toho, co po zápase pověděl novinářům? Proč musí svá slova a myšlenkové pochody vysvětlovat? To vážně nesmí říct svůj názor? Ano.
Uznávám, že velkou roli sehrály emoce, které Limberským v osudný okamžik cloumaly úplně stejně jako chybějící velký panák rumu alkoholikem během prohibice. Když hlavy vychladly, nic podobného už z jeho úst nezaznělo. Sám si asi uvědomil, že silné vyjádření nebylo úplně vhodné a mohl by si jím ublížit. Ponechám úplně stranou obsah jeho vět, jde mi jen o základní princip.
Pokud by někoho hrubě urazil či obvinil, nastala by jiná situace. Zde podle mě jen vyjádřil bez nátlaku svůj názor a přímo tím nikoho neobvinil. Za to pomašíruje na Strahov? To je přeci představa padlá na hlavu!
Podobné případy totiž mohou mít za následek, že fotbalisté, popřípadě trenéři či funkcionáři (nejen) na pozápasových tiskových konferencích neřeknou vůbec nic. U mnoha klubů už tento „mediální tělocvik“ funguje velmi solidně.
Dotazy se odbudou stylem „soustředíme se jen na sebe“, my jsme Sokol (Slavoj, Sportovní klub, Fotbalový klub - vyberte si) a soupeř nás nezajímá“, či otřepané „dnes nám chybělo sportovní štěstí“.
Co kdyby náhodou řekli, že soupeř byl velmi slabý, hrál tragicky a dělal dětinské chyby. Nebyla by to třeba napadnutelná pomluva? Princip je přeci podobný. Rozhovory po utkání se tak mohou stát naprostou fraškou plnou přihlouplých frází.
Jsem pro, aby si každý mohl říct, co má na srdci, zhodnotil výkony všech aktérů na trávníku včetně rozhodčích a nemusel se bát, že následující čtvrtek pojede na výlet do hlavního města se zastávkou u disciplinárky na Strahově.
A z Uherského Hradiště, Ostravy nebo Českých Budějovic je to skoro na půl dne. Hráči si tak raději začnou dávat sakra pozor, aby neřekli nic „závadného“.
Jenže takové rozhovory nemohou bavit vůbec nikoho a doplatí na to hlavně fanoušek. A pro toho se fotbal hraje především, nebo už vlastně ani ne?
