Od Bukačova jazzbandu k vojákům v Afghánistánu
V jednom z minulých článků jsem přiznal svou dlouhodobou slabost pro královskou činnost každé týmové hry, totiž přihrávku. Označil jsem ji jako „maltu stavby hry“ a druh neverbální komunikace par excellence. Dnes trochu na toto téma navážu.
Světoví fotbaloví giganti od Beckenbauera až k Messimu mě vždy vzrušovali tím, že vedle střílení gólů excelentně nahrávali. Nedávno jsem četl knihu Luďka Bukače Trénink herní přirozenosti.
Bukač píše dobře, pro oko některých trenérů možná trochu složitě, ale mně jeho text dává smysl. Je mi srozumitelný a jeho autor, dle mého soudu, hře a psychickým procesům rozumí.
Spolupráci a souhru týmu přirovnává Bukač k jazzbandu, ve kterém muzikanti hrají stejnou melodii bez předepsané partitury, kde každý hráč je mistrem svého nástroje, sólistou a zároveň i součástí bandu. V průběhu skladby se všichni navzájem inspirují. Výsledkem je skvělá improvizace a výkon, ve kterém každé sólo ovlivňuje výkon celku.
Domnívám se stejně jako Luděk Bukač, že v principu podobně funguje i hra současné fotbalové Barcelony. Podle něj činnost hráčů sjednocuje hráč s míčem, který vtiskne myšlenku a zároveň aktivuje okolí – čte soupeře a čte i své spoluhráče. Hráči bez míče bezprostředním pohybem iniciují přečíslení soupeře. Pomyslné herní rozestavení se jako celek dynamicky mění a jako celek i dynamicky po hřišti přesunuje.
Bukač také vzpomíná herní spolupráci, kterou v jeho trenérské době prezentovalo hokejové mužstvo SSSR. Spolupráce tohoto týmu byla podle Bukače výsledkem techniky, nezištné spolupráce a bezedné kondice. Ačkoli hra působila dojmem robotizace, byla plodem sebeuvědomování a herních mozků.
Je vždy velmi ošidné oslavovat to, co bylo, a ještě navíc srovnávat s tím, co je nyní. Ale musím přiznat, že i pro mě, tehdy vysokoškolského studenta a hráče brněnské Zbrojovky, byla hra ruského nároďáku nesmírně inspirativní. Byl to systém, který bych nazval „přihrávka a pohyb povýšené na zákon“.
Řekněme, že tak nějak to probíhá z hlediska technologie hry. Ale jde mi ještě o něco jiného. O to, co podle mě stojí nad taktickou stránkou hry. Slova jako koexistence, tolerance, ochota sladit činnosti, ochota zcelit individuální výkon s týmovým, reciprocita neboli vzájemnost jsou ze slovníku teorie komunikace. Všechna tato slova vyjadřují stavy, které jsou v týmové hře potřebné a žádoucí.
Ale ve hře jde ještě o něco víc. Vezměme si znovu příklad z oblasti hudby. Česká filharmonie hraje v současnosti v neuvěřitelně skvělé formě. A přitom, řečeno sportovní terminologií, jsou průběh hry i taktika dány notovým zápisem, podle něhož orchestr přesně hraje. Melodie, rytmus, tempo i intenzita jsou skladatelem předem jasně určeny, a přesto všichni kolem vnímáme jiný, nový a krásný pocit z hudby tohoto orchestru ve srovnání s tím, jak hrál před pěti lety.
Jsou tu jisté okolnosti: hudebníci dostali přidáno na platech, přišel nový dirigent Jiří Bělohlávek a nebál se angažovat mladé hudebníky. A tak je v Rudolfinu v současnosti slyšet jiná hudba. Jak to? Muzikanti nehrají lépe, ale hrají více spolu a více pro hudbu, to už jsem psal ve zmíněném článku.
Ale na základě čeho?
Odpověď se skrývá v jediném slově. Vyjadřuje ten nejvyšší lidský stav při všech hrách i v běžném životě. Již několikrát jsem ho zdůrazňoval, a protože s ním nechci šeredit, nechám ho zaznít z jiných úst.
„Chápu, že slova jako láska nepatří do slovníku basketbalového fanouška. Ale po 40 letech v basketbalovém prostředí mě nenapadá přesnější popis pro tu záhadnou alchymii spojující všechny hráče na jejich cestě za něčím téměř nedosažitelným“, říká Phil Jackson, nejslavnější basketbalový kouč.
A jiný výrok: „Odvaha potřebná k zapojení do boje je nerozeznatelná od lásky. Američtí vojáci ve válce v Afghánistánu si vyvinuli tak silnou vzájemnou soudržnost, že byli ochotni postavit bezpečnost jednotky nad svou vlastní. Riskovali svůj život pro ostatní. Nakonec má odvaha vždy něco společného s láskou. Tento druh citového propojení, téměř nedosažitelný v civilním životě, je rozhodujícím faktorem úspěchu v boji. Bez tohoto propojení se totiž nedá dosáhnout něčeho velkého,“ jsou slova Sebastiana Jungera, autora knihy Válka - jeden rok války v Afghánistánu.
Od Bukačova jazzbandu přes fotbalovou Barcelonu a sovětský hokejový nároďák až k filharmonii, Philu Jacksonovi a americkým vojákům v Afghánistánu je to stále stejná pohádka, zvaná „zapomenout se ve hře“. Je třeba něco dodávat?
